Venom and Eternity
Obsahy(1)
Filmový manifest poválečného avantgardního uměleckého hnutí lettrisme a hlavní filmové dílo jeho předního představitele Isidora Isoua. Na svou dobu revoluční experimentální snímek byl autorem koncipován zároveň jako teoretická polemika s dosavadní konvenční kinematografií (v jejímž kontextu jsou nám představeny hlavní estetické zásady lettrisitického pojetí filmu) i jako aplikace těchto zásad na konkrétní látku, jíž je příběh hlavního hrdiny Daniela (hraného samotným autorem) a jeho milostných avantýr s přítelkyní Èvou. Film vychází z principu tzv. cinéma discrépant čili kinematografie diskrepance, stojícího na rozpojení vztahu mezi obrazem a zvukem: zvuková i obrazová složka nesplývají a odvíjejí se nezávisle na sobě. Navíc, díky cílené destrukci vizuální části filmu (použití nicneříkajících záběrů - často found footage, diskontinuitní montáž, škrábance v obraze a jeho převracení, pouštění sekvencí pozpátku) dochází k úplnému znemožnění vnímat filmový obraz jako rovnocenného nositele významu a divák je tak nucen se soustředit na přednes příběhu, který chápe pouze prostřednictvím zvuku. Film, jenž byl inspirací pro nastupující generaci filmařů od nové vlny po experimentátory typu Stana Brakhage, měl premiéru na festivalu v Cannes v roce 1951 (za účelem promítání byl původně čtyřhodinový film zkrácen na necelé dvě hodiny) a údajně tehdy způsobil i pouliční nepokoje. (Dionysos)
(více)Recenze (3)
film-traktát, teoretické i zároveň praktické pojednání o možnostech revolučního pokroku ve filmovém umění optikou na písmena a slovo soustředěného uměleckého hnutí letterismu, manifest i demonstrace provokativních proklamací. ve své touze po skandálu má letterismus blízko k dřívějšímu surrealismu, dadaismu i dekadentní literatuře, z nichž čerpá velký díl inspirace, ale ze všeho nejvíce šokuje nikoliv heretickými ideály, které hlásá, nýbrž nepokrytou upřímností, jaká v nich zaznívá a jaká zapůsobí nehledě na značný časový a ideologický odstup i na současného poučeného diváka, i přestože se kvůli tomuto odstupu může film usilující o novost, svěžest a radikalitu jevit paradoxně tendenční a starosvětský. Isou usiluje o tzv. kinematografii diskrepance, čímž míní mimo jiné a především přísně záměrnou diskrepanci mezi obrazem a slovem a tím pádem narušení dominance obrazu/fotografie nad akustickou složkou filmu. cíle se pokouší dosáhnout skrze destrukci obrazu, jeho zdeformování a zohavení a důsledně se vyhýbá vazbám mezi vrstvami na sebe střižených záběrů a v důsledku jakékoliv vizuální kontinuitě, čímž do popředí vystupuje právě (víceméně) kontinuální zvuková složka. Isou čmárá na filmový pás, převrací záběry, rozostřuje a přeexponuje a možná má na svědomí i nejeden škrábanec do filmového materiálu, pokud nejsou všechny způsobeny stářím a opotřebením. občas nechává namísto obrazu či voice-overu vyprávět mezititulek, jindy obraz zcela vynechává a jen černé plátno sekunduje vypravěčově monologu nebo velmi příjemnému přednesu extrémní letteristické poezie. snad zbytečná rebelie, snad bezcílná revoluce, ale svým způsobem i velmi půvabné předvedení autorových tezí o umělecké exponovanosti filmového umění, které přinejmenším svou základní intenci naplňuje - podněcuje intelektuální úvahy nad kinematografií a způsobuje bolesti hlavy. ()
Paradox (autorem přiznaný!): lettrisme, pokračovatel dadaismu a surrealismu, se (mimo jiné) postavil proti samotné sémantické hodnotě slova, zaměřil se na jeho materiální existenci oproštěnou od významu a nechal slova, písmena, jejich tvar a zvuky, hrát hlavní roli. V "Traité de bave et d'éternité" však literární slovo přiznaně románové přejímá roli tvůrce významu a je to obraz, který je zničen až na dřeň své materiální nesmyslnosti. V tomto filmu se tak odvíjejí tři roviny: recitál (nejdříve teoretický, pak románový), tok nesouvisejících obrazů a nakonec podvědomá tektonická deska lettristické hudby - jejíž podstatou, stejně jako u lettristické poezie, kterou nechá Isou také zaznít, je onomatopoeia a v extrému radost z čirého zvuku. Autor jasně proklamuje, že vrchu má nabýt slovo - obraz jím má být rozdrcen, slovo již nemá jen doplňovat/ korespondovat s obrazem a naopak. Někdo si bude možná stěžovat (stejně jako oponenti ve filmu, s nimiž Isou od počátku počítal), že film je nefilmový - vždyť by se obešel i bez vizuálna. Vskutku, obrazy většinou jen dodávají nový rozměr slovům, ale takřka nikdy naopak. Otázkou ale je, jestli si ti samí oponenti nestěžují u filmu typu "Arnulf Rainer" apod., že toto není film (přestože staví na stejném principu, jako lettrisme vůči slovu), protože nenese význam, který se ale vždy tvoří jen pomocí jazyka... /// Každopádně Isou v r. 1951 předběhl všechny ostatní alespoň o jednu dekádu a jeho základní filmové principy (disjunkce obrazu a zvuku, autonomie materiální síly obrazu vůči diskurzu a další) je základem pro všechny moderní skutečně umělecké filmy. ()
Dobová revolta ve filmaření. Ve zvuku se něco vypráví, zatímco obraz je neurovnaný, skákavý, převrácený vzhůru nohama, poškrábaný a přeškrtaný. Zajímavost, nic víc. ()