Odcházení

Téma odchodů, opouštění, stárnutí, změn a nepochopení ve vlastní rodině bylo v historii zpracovávané už tolikrát, Havel na něj ovšem pohlíží trochu jinak, sebeironicky, jakoby s přiznáním, že se s těmito věcmi nedokáže smířit, ale proč by si z toho dělal hlavu. Svými odkazy na Višňový sad nebo Krále Leara, využívání sadu k pouhému odstranění postav z jeviště nebo nesmyslnou shakespearovskou bouří, v podstatě přiznává, že už tu byli lepší, kdo tahle témata zpracovávali. A ve svých komentářích, připomínající Brechtovy vstupy do představení, zase ukazuje své spisovatelské neřesti a problémy. Tempo je stejné jako u ostatních Havlových her, nikam se nespěchá, atmosféra se musí pořádně prožít a všechno podrobně prořešit. Pokud přistoupíme na jeho hru a vžijeme se do jeho suchého až absurdního humoru, čeká nás zábavná a zároveň dost filozofická 'dvouhodinovka'. Samotné zpracování Davida Radoka má i přes pár svých much spoustu výborných nápadů a ve srovnání s představením Klicperova divadla z Hradce Králové, kterou jsem měla asi před rokem možnost vidět, zapadá divadlo Archa do Havlova světa mnohem přirozeněji. (24.10.2010)

Mírně zrychlené divadelní hrátky aneb Jak se stát poradcem svého poradce. 1) Havel si v shakespearoidní parafrázi na Višňový sad zachovává svůj laskavý i břitký humor i nespornou intelektuální kapacitu, ale má to háček. Tomu intelektuálnímu tlachání chybí koule. Inu, chvílemi je cítit autorův věk i jakási únava životem, a to přes sebeironický nadhled, který je hře vlastní. 2) Autor v jednom ze vstupů do děje mluví o tom, že se chystá mírné zrychlení v další části. Opravdu k němu došlo, bohužel až po přestávce, kterou jsem jako divák poněkud zdrchaný únavně pronudělou první polovinou nutně potřeboval. 3) Hru jsem sledoval z televizního záznamu. Profesionální dojem z nastudování silně kazil nezvládnutý zvuk klapajících bot po dřevěné podlaze tvořící v některých chvílích dominantní vjem. 4) Jo a víte, co jsem pil na koktejlu u Molotova? (30.10.2010)

Tato hra je daleko slabším kouskem oproti třeba Zahr. slavnosti a jiným hrám. Je bohužel pravdou, že u většiny Halvových her, jsem byl fascinován nějakou novou myšlenkou, nečekaným podáním, tady jde spíše o chytré a místy vtipné myšlenky stárnoucího autora a politika. Přesto si myslím, že je hra dostatečně kvalitní na to, aby měla právo vzniknout. A je obdivuhodné, že Havel i v tomto věku píše tak, že to má stále cenu číst a dramatizovat. Mnoho autorů se v odbodbí důchodového věku už jen vykrádá. Dávám čtyři hvězdy už jenom kvůli věčným kritikům Havla, kteří se neustále snaží vytvořit dojem, že kdyby neměl kamarádíčky, nikdy by se jeho hry nehrály. I tato hra je usvědčuje ze lži a hlouposti. Nicméně pokud budou dávat někde v divadle Z.Slavnost, Audienci, Pokoušení, Vernisáž, nebo Ztíženou možnost soustředění, přece jen bych doporučil tato díla. (O některých esejích ani nemluvě) (24.01.2011)

Drama, ať již absurdní, experimentální nebo jakéhokoliv jiného přívlastku, by mělo být podle mne především drama. Zde se však autor evidentně pitvá především sám v sobě, čemuž hojně napomáhají jeho osobní vstupy odkudsi z božských výšin, v nichž komentuje svůj těžký úděl v procesu vzniku téhle hry. Několik hezkých postřehů a myšlenek, (mnohokrát, až nemírně, opakovaných) a Jan Tříska. Bez těchto dvou by moc nezbylo. (28.10.2010)

Hodně keců o všem, co všichni víme a s čím se denodenně setkáváme. Závěrečná myšlenka - lidé se mění, blbost zůstává, je snad také všem už jasná. Havlovy vstupy do hry ve stylu Brechta zbytečné. Nahota na jevišti zbytečná. Přehnaný patos, před kterým sám autor varuje, nudný, stejně tak přehrávání herců. Pár dobrých dialogů. Velmi slabá druhá polovina. Dobrá divadelní režie a výprava včetně "zatmění" scény ve druhé části.. (04.11.2010)