Horalka

Velmi pozoruhodné psychologické drama z konce druhé světové války v Itálii. Zajištěná vdova Cesira (temperamentní Sophia Loren) se rozhodne, za stupňujících se náletů, opustit i s dcerou Rosettou (Eleonora Brown) Řím a ukrýt se v rodné dědině v horách, kde už se těch lidí skrývá více. Je ukázáno krásné pokrytectví lidí, kteří mluví o činnech, ale sami nejsou schopni žádného činu, jen jsou schopni okukovat. Z určité letargie je vytrhává přítomnost idealisty Michela (krásně plachý Jean-Paul Belmondo), který je znechucen slabošstvím, chamtivostí a pokrytectvím lidí. Pak začnou prchat italští fašisté, po nich Němci a všichni už nemohou vydržet se nedat na cestu do svých domnovů. A v době naděje přichází totální destrukce. Nejdříve znásilnění matky s dcerou spojeneckými britskými vojáky. Za války, kdy je jedno, kdo je dobyvatel a kdo osvoboditel, protože stáletrvající strach probouzí v lidech neuvěřitelnou schopnost páchat ty nevětší krutosti. Po určitém vzpamatování přichází další rána v podobě smrti Michela, kterého zastřelili Němci. Strhující drama, kde je naděje zabita chaosem a destrukcí zvráceného snažení přežít a kdy podaná pomocná ruka je velkou vzácností v době kdy se projevuje slabošství lidí svou chamtivostí, lakotou a udavačstvím a svými zvrácenými choutkama po moci. (17.01.2010)

Ani nevím, zda víc plesat nad Cesiriným ohnivým pragmatismem, nad Micheleho idealismem, v němž se snoubí sen o lepších zítřcích s myškinovským křesťanstvím anebo nad bodrými, patřičně přízemními (ač v horách žijícími) vesničany... Výtečně vymyšlené, natočené i zahrané drama, v němž se tragično mísí se správnou dávkou ironického (hrůzy války neumenšujícího) humoru, často postaveného na konfliktu mezi přízemností jedněch a nadzemskostí druhých, (30.08.2012)

Průměrná adaptace slavného románu šitá na míru Sophii Loren. Cesira se bohatě provdá do Říma - co na tom, že to byl stařec,hlavně že utekla nuznému vesnickému životu. Plně se upnula na jediné dítě, dceru, která už bude určitě ušetřena jejího hříšného života, dala ji do nejlepší klášterní školy v Římě, vychovala ji v cudnosti, chránila před světem...jenže ten se ukázal silnějším než ona a nakonec zničil všechny její sny. Problém filmu je pro mě v tom, že Loren hraje zase jenom hubatou překrásnou Loren, kterou muži obletují ze všech stran. Věřím Belmondovi studovaného intelektuála (je dokonalý ve scéně s Biblí), prožívám s Eleonorou Brown její tragédii, kdy válka a marokánci zničí její dětský svět, ale nevěřím vždy perfektně nalíčené Loren (viz scéna, kdy brečí v náklaďáku) její venkovanku, která zničila v sobě lásku, aby se stala římskou obchodnicí, ale věří, že její milovaná dcera... (14.03.2009)

Tak předem musím vyzdvihnout, jak to De Sica zase skvělé zrežíroval. Všechny scény fungují jak v celku, tak i samy o sobě a kdybych na jakoukoli z nich někde narazil a tenhle film neznal, určitě bych si řekl, že to točil někdo hodně talentovaný. To fakt skutečně klobouk dolů, protože hromadu scén jsem si jejich nápady i mikropříběhy navazující na ústřední příběh opravdu dost užíval. Ať už tou scénou s chlebem, tak i těmy, kdy se uprchlíci snaží odreagovat před všudypřítomnou válkou nějakou jinou činností, ale nikdo nevydrží déle než deset vteřin, aby o ní nezačal znova mluvit nebo nezačal její přítomnost naznačovat. A samozřejmě i ty stěžejní scény jsou hodně silné a všechny jsou natočené a zrežírované naprosto mistrně a drsně i bez použití explicitních scén - scéna znásilnění je tomu úplně ideálním příkladem. A je toho i víc, jen si na ty scény teď hned nevzpomínam, nebo je nedokážu jednoduše popsat. Líbila se mi Sophia Loren v hlavní roli (i když mi ze začátku přišlo, že krapet přehrává), ale snad ještě víc se mi líbil výkon Eleonory Brown v roli Rosetty a hlavně Belmondo v pro něj hodně netradiční roli, u které jsem nějakou dobu i váhal, jestli je to fakt on, nebo jestli se mi zas s někým neplete. Líbilo se mi to, líbilo se mi to hodně a rozhodně jsem se u toho nenudil, ale výhrady i tak mám. Jednak to není po celou dobu tak silné, jak to mohlo být, spíš jen v jednotlivých scénách, a co mi hlavně vadí je hrozně urychlený závěr, který to psychické poznamenání Rosetty sfoukne strašně rychle (a u Cesiry vlastně taky) a začne s ním pracovat až těsně před koncem. Přitom TA scéna v kostele je podle mě pro film stěžejní, představuje určitý zlom a zvrat, který obě hlavní postavy trvale poznamená, takže si podle mě zasloužil i pořádně rozpracovat. Kdyby tohle Se Sica dotáhl (i když to mohla být i vína scénáristy), dám pět bez zaváhání, ale takhle s tím závěrem mám prostě problém a navíc mám i pocit, že celá ta stopáž šla využít na víc, než jen na ty mikropříběhy. Nic to ale nemění na tom, že závěr je skutečně silný a že je silný i celý film. 4* (21.04.2022)

Role Itálie ve 2. světové válce byla hodně rozpačitá, režim nepopulární, armáda neakceschopná a celková situace na domácím poli neradostná. Italské válečné filmy proto obvykle svou pozornost nesoustředí na armádní svazky a velkolepé bitvy, všímají si spíš osudů civilistů v zázemí a Horalka se z téhle tradice nevymyká. Příběh Římanky, která se z obav před bombardováním vydá se svou dcerou na venkov za příbuznými, navazuje na tradici neorealistických filmů 50. let a představuje pro Sophii Lorenovou skvělou příležitost předvést svoje herecké umění. Paradoxně je to ale právě ona, kdo mi zabraňuje nadělit nejvyšší hodnocení. Nezpohybňuji ani v nejmenším její herecké nadání, ale nějak jsem si k ní jako herečce nenašel cestu. Totéž ostatně platí i pro další slavná jména světové kinematografie oné éry, počínaje Brigitte Bardotovou. Celkový dojem: 85 %. (13.03.2016)