Nezlob

Když se u nás v devadesátých letech otevřely hranice, rozjela se naplno tvůrčí svoboda se vším všudy. Lidi měli pocit, že si můžou dovolit co chtějí, Orlíci v čele zpívali o čem chtěli a doteď na tu dobu každej s láskou vzpomíná. No a na periferii Říma jménem Ostie to bylo hodně podobný. Lidi se nekonečně bavili, dělali si co se jim zlíbilo a měli pocit, že jim patří svět. Jenže ona to tak úplně pravda nebyla a režisér Claudio Caligari se před svojí smrtí rozhodl z této doby vyzpovídat, což udělal hodně dobře, protože ukázal svět, který se neřadí mezi ten vysněný. Spíš naopak. Ukázal drsnou, krutou, uřvanou a ukecanou Itálii se vším všudy. (15.06.2016)

Malinko zklamání a pachuť ze snímku,že to šlo určitě lépe tu prostě je.Samozřejmě ústřední duo je paráda,který drží snímek v měru koukatelné,protože ostatní postavičky jsou fakt jen figurky,který tmelí nevydařený scénář a stále se opakující motivy a scény s kadencí rotaníčho kulometu.Vidět po desátý Cesareho jak si bere další dávku bez nějakého aspektu,že jen prostě bere na oko diváka není zrovna terno dne.Stále si člověk říká,že tolik peněz co z toho musí mít a žijou jak vandráci,to mě přímo iritovalo pořád.Sice je tu podsunuté,že Cesaro to dělá kvůli "Ošklivce",přesto nevidím důvod tomu věřit.Snímek má být o přátelství a asi o nějaké hloubkové schíze,že Vittorio prostě nezapomene.Nejhorší je,že film nedrží jak celek.Někdy si doufáte,že keci na pětníku opustíte a jindy zas jdete jen do auta a pustíte si do rypáku další dávku.Nahodilost Vittoria jak jde pro zbraň za neznámou ženou,který nechal zbraň na pláži,je toho bohužel důkezem,že tady se spíše hraje na jinou notu.Snímek má někdy svoje parádní chvíle,ale opět ho kousne za ruku střih či demence.O tom,že Cesare omylem si píchnul injekci na pláži a mluví o aids.Tak snímek pak po celý film o tom nedá ani hlásku,což je diskutabilní a takhle to jde stále s filmem.Na nějaké vystvětlovaní a smysl to nemá.Film jede svoji notu,přihodí občas hrozný zvukový motivy,aby to pak vzal devadesátkovým hitem. (21.11.2017)

Velmi působivý film z římského předměstí. O Italech se vždycky říkalo, že v létě nepracují a v zimě tančí. No, ale kde vzít na takový způsob života prachy? Prodávat drogy je nejsnadnější řešení ovšem dlouhodobě je tento životní styl neudržitelný. Vittoriovi to jednoho dne dojde, se vším sekne, najde si práci, ženu a začne žít obyčejný život. Ne tak jeho největší kamarád z dětství Cesare, který nastartuje smrtící spirálu chybných rozhodnutí, které vedou do pekel. A jak se říká: "Komu není rady, tomu není pomoci" tento film směřuje do : "Kdo chce kam, pomozme mu tam". Naštěstí není film, tak bezvýchodný i když to tak celou dobu vypadá. Na závěr přichází určitá naděje  a světýlko v tunelu dalšího života. Za mě 90% (29.05.2021)

Asi ten život takhle vypadá - a nejen v Itálii, ale dnes i v Česku. Ale je to úplně jiný svět. Svět drog je tu představen nikoliv jako ohnisko násilí, ale spíše jako příčina lidských ztroskotání. Příběh dvou kamarádů od dětství, kteří se dali do obchodování s drogami a ovšemže je i notně vyzkoušeli. Každý z nich je trochu jiný. Zatímco Vittorio se věčně snaží svůj osud změnit a je spíše pod tíhou Césarova kamarádství vtahován zpět, César se nikdy svého "řemesla" nevzdal. Oba jsou přitom při bližším seznámení velmi citliví. César má rád svou malou neteř, která byla pravděpodobně od narození nakažena virem HIV a nakonec umírá. I pro ni shání peníze prostřednictvím drogového dealerství. Vittorio má štěstí, že poznal mladou ženu a nakonec se mu zdařila snaha najít si i řádné zaměstnání. Váhal jsem dát o hvězdičku víc, ale přece jen tohle není můj svět a na člověka to působí velice depresivně. (01.07.2017)

Špinavé, svojím spôsobom až depresívne prostredie (chudobné, robotnícke periférie Ostie, rímskeho predmestia); relatívne kľudná atmosféra, kde absolútne nič nepôsobí rušivo; vysoká autentickosť bez zbytočného prikrášľovania či vyumelkovaného hrania na city; takmer až do nosa udierajúca, citeľne prítomná pachuť oných zbesilých, šialených rokov deväťdesiatych - kedy nebolo k dispozícii nič, a zároveň bolo možné všetko; podmanivé herecké výkony (Alessandro Borghi aj Luca Marinelli boli priam fantastickí, pričom prvý menovaný ma svojím značne vyčnievajúcim výkonom nadchol už v Sollimovej Suburre, a teda verím, že s ním ani tentoraz nemám dočinenia naposledy); nuž a v neposlednom rade veľmi sympatický príbeh priateľstva dvoch absolútnych protikladov. Jednou vetou fantastická bodka za kariérou dokumentaristu Claudia Caligariho, ktorý sa tejto tématike venoval podstatnú časť života (aké príznačné, že odišiel len krátko po dokončení strihu tejto snímky). Odporúčam každému, kto má rád daný žáner a vyhovujú mu menšie, nezávislé filmové projekty, ktoré možno nemajú tak ohurujúci rozpočet a nedisponujú všetkými dostupnými vymoženosťami od výmyslu sveta, no obsahovo sú o to dôveryhodnejšie a výsledným dojmom i silnejšie a hodnotnejšie. Jediná jedna vec, ktorú by som vytkol (a kvôli ktorej som sa rozhodol nepridať i poslednú, piatu hviezdičku) je, že sa možno mohli vyvarovať (respektíve vyriešiť nejak lepšie) pomerne rapídnym časovým skokom v príbehu, kde nie úplne vždy bolo presne a dostatočne objasnené, akým spôsobom sa k niektorým i podstatným životným zmenám a zásadným momentom dané postavy dopracovali, aké boli ich motívy atď. Ale inak je to vyložene klenot. 85% (11.03.2017)