Nákaza

Film obsahově i formálně vyhovující současným požadavkům - je sterilní, odtažitý a na jedno použití. Pro silnější pocit sepětí s realitou doporučuji zařadit do knihovny G. G. Márqueze. Posuďte sami. Láska za časů cholery. Kronika ohlášené smrti. Sto roků samoty. Zlá hodina. Všechna špína světa. Plukovníkovi nemá kdo psát. V případě potvrzení kandidatury Petra Pavla je záhodno sbírku doplnit o titul Generál ve svém labyrintu. (30.12.2020)

V tomto hraném dokumentu se podíváme do Hongkongu, Londýna, Macaa a Minnesoty. Prosfištíme si pár slovíček, dozvíme se něco ze světa biochovu vepřů a odhalíme záhady echolokace netopýrů. Také zabředneme do praktik WHO a těch zmrdů z CIA. Hlubší emoce nečekejte, bohužel, atmosféra filmu je právě na úrovni dokumentu ze zůmu. Přesto však po dokoukání zůstane ve vás jakýsi pocit strachu, že by to tak klidně jednou mohlo být. A měsíc nebo dva je nesmírně krátká doba na reakci obyvatelstva na zkázu takových parametrů. No, nemůžu než doporučit. Škoda jen té filmové atmosféry, mohlo to být dramatičtější, ponuřejší a temnější. Myslím, že to zabila právě hudba, která byla dost protivná. Stačilo by přitom pustit dvě noty třeba z Mlčení jehňátek a hned byste viděli, jak omladina jektala zuby při nervydrásajícím dramatu, kde lidi padaj k zemi jako hrušky a to v největší hruškové katastrofě naší historie. (06.10.2014)

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Typický Soderbergh. Studený, atmosferický (hudba, kamerové filtry), chirurgicky přesný film. Nákaza nám v podstatě nic nevnucuje. Jen ukazuje možný vznik nákazy (banalita) a její následky v kontextu s nákazou lidstva (strhující). Od čehož se pochopitelně odvíjí další věci jako histerie, rabování, náboženské problémy, etnika, základní životní potřeby apod. Možná trochu výhoda pro tvůrce je fakt, že režírují látku tak zajímavou samu o sobě, že i kdyby byl film méně povedený, tématika díky svému strhujícímu potenciálu stejně nedostatky smete. V podstatě film, od kterého se nedá odtrhnout. (01.01.2012)

Dalo se čekat, že to půjde proti tradičním diváckým očekáváním, ale přesto Soderbergh dokáže překvapovat hlavně tím, jakou optiku k profláknuté zápletce přikládá, když si místo velkolepých davových scén vystačí s dokumentárně laděnou tóninou a naprosto suverénně nechává slavným hollywoodským jménům minimální party, přičemž oni se mu odměňují parádními výkony. Minimalizmus, který se zavrtává hluboko pod kůži. PS: Letos už druhý film, který z velké části „udělal“ Cliff Martinez. (20.10.2011)