Něco jako komedie

Tak trochu vtipný příběh o poněkud hloupém, jinak velmi talentovaném chlapci s mírným sklonem ke zvracení a hlavně sebevraždě. Nakonec budeme mít z filmu dojem, že o jeho sebevražedné sklony ani tak nešlo, přesto se tvůrcům podařilo dát odpověď mnoha mladým lidem na toto svízelné téma. Celým filmem se pak táhne příběh odehrávající se v takzvaném blázinci, kde se chlapec nechal dobrovolně hospitalizovat a poznává několik zajímavých postav. Mezi nejzajímavější se ihned zařadí Zach Galifianakis, vynikající komik poslední doby, který mne upoutal především svým talk show Mezi dvěma kapradinami, kam si zve hvězdy Hollywoodu a rozhodně si nebere nějaké servítky. V tak trochu vtipném příběhu hrají velkou roli jakési imaginace mysli hlavního hrdiny, které patří k velice kladné stránce filmu. Jeho rodiče, ztělesňující typický pár, jemuž děti přerostly přes hlavu a své zájmy a pohodlí nadřadily nad ně, také vytváří silnou složku příběhu. Ovšem celou kostrou je pochopitelně láska, která je zde jakýmsi všelékem a navíc v prostředí, o kterém máte dojem, že několik dní zde vydá za několik týdnů předražené dovolené. It's Kind of a Funny Story je taková rodinná cenzurovaná verze Přeletu nad kukaččím hnízdem s happy endem, sympatickými pacienty a usměvavým personálem. (20.06.2011)

Nevýrazné drama o teenagerovi, který má na chvíli pocit, že dospívání už nezvládne a na tu chvíli ho k sobě přichýlí státní psychiatrická léčebna. Za pět dní se chlapec vypořádá s depresemi, potká nakrátko přítele v dospělém pacientovi a najde lásku. Film ozvláštňují pestrobarevné pasáže chlapcových představ. Slabý příběh a zbytečné postavy, které se v ději jenom mihnou nebo v něm vysloveně překáží, jako například terapeut, který mladíka uvede na oddělení, pak se zbůhdarma vyskytuje v pár záběrech a nakonec se s ním rozloučí, se slovy, že mu bude chybět. A to jako proč, když si řekli jen „Ahoj“ a „Nashle?“. Závěrečný večírek, kde všichni vesele tančí, završil zbytečný film ještě klišoidní tečkou. (18.01.2016)

Takovéhle filmy moc nemusím. Možná i díky tomu, že si v životě, i přes posranost dnešní doby, dokážu najít sám (drobné) radosti, takže nepotřebuju filmy, které mi sdělují, že je pro co žít. Pokud tedy nemáte deprese a/nebo se nechcete zabít jako aktéři Něčeho jako komedie, tak to pro vás bude podobně zbytečný film jako pro mne... 60% (07.12.2017)

V súčasnosti je mladý človek vystavený väčšiemu vplyvu stresových situácií, než ako tomu bolo za čias našich rodičov. Možnosti, ktoré sa vo svete otvorili sú ako pasti, ktorých jedinou úlohou je zmiasť a zneistiť. Craig prežíva niečo podobné. Pocity úzkosti, depresie sa u neho prejavujú častejšie ako by sa mu páčilo a pomyslenie na samovraždu nedokáže už niekoľko týždňov dostať zo svojej hlavy. Tak príde na psychiatriu a žiada aby ho vyliečili. Film je príjemnou tragikomédiou zo života ľudí, ktorých reálny svet udupal a ktorý sa nevedia, alebo nemôžu znova postaviť na nohy. Craig ako inteligentný mladý človek, ktorý sa zaujíma sa stáva pozorovateľom rôznych osudov, s ktorých sú pre neho niektoré dôležitejšie ako ostatné. Za veľmi krátky čas si dokáže nielenže vybudovať na psychiatrií autoritu, ale aj spoznať spriaznenú dušu a postaviť sa na vlastné nohy a čeliť priamej konfrontácií so svetom. Viem, znie to jednoducho a predvídateľne a ja to tu ani nemienim vyvracať. Boden a Fleck si ale každopádne zaslúžia niekoľko mojich úctivých slov, pretože pri ich filme som sa bavil. Vyvarovali sa patetickosti, do ktorej to mohlo každou sekundou skĺznuť a aj trápnosti. Scény sú pospájané v dokonalej súhre a vytvárajú príjemnú, uvoľnenú atmosféru, ktorá sa nesie celým filmom. Na tom majú veľkú zásluhu aj pacienti psychiatrickej liečebne, ktorý boli vtipný a uveriteľný. Hlavne Galiafianakis, ktorý predviedol jednu z vážnejších svojich postáv a ktorá mu kupodivu veľmi sedela. Priemerný príbeh, v nadpriemernom spracovaní. (16.10.2011)

Parádní snímek, který doporučuji všem alespoň trochu psychicky narušeným divákům. :-) Film se nebere moc vážně, přestože rozehrává i některá vážná témata. Výsledkem je něco jako komedie s občasnými prvky dramatu a romantiky. Nasmál jsem se vcelku dost, ale ještě více se mi líbily momenty, které nebyly komické (např. dialog s otázkami, hudební vložka nebo basket se Zachem). Právě Zach Galifianakis se mě hodně zaujal tím, jak se perfektně vypořádal s touto rolí, totéž platí o Viole Davis, která sice moc prostoru nedostala, ale v roli doktorky byla naprosto přesná a přirozená. Na konec jsem si schoval Emmu Roberts. Krásná, sympatická, herecky nadaná, pro mě obrovský příslib do budoucna. Role svéhlavých puberťaček jí jdou na jedničku, těším se na její první „dospělou“ roli. (17.08.2014)