V piatok, trinásteho...

Slovenská veselohra „V pátek třináctého" si bere — kromě kritiky zaostalého názoru o „vyšším" postavení úřednictva ve společnosti — na mušku problém náboženský, řečeno přesněji, pobožnůstkářství a pánbíčkářství lidí, jinak docela rozumných. Tedy thema záslužné a odvážné, zvlášť když uvážíme důležitost řešení této otázky na Slovensku. V ideji, v záměru filmu nelze tedy hledat příčinu jeho nepřesvědčivosti. Ta tkví spíše v roztříštěném ději, v jeho plytkosti, a konečně v něčem, co se dá nazvat stylovou nevyvážeností. Je to spíš řada humorných episodek, spojených bez dostatečné dávky vnitřní logiky. Nedostatek děje a skutečně dramatických, t. j. funkčních akcí je nahrazován humornými, často až groteskními situacemi, rozváděnými do nejmenších detailů. A teď pár slov o humoru: kdo něco namítá proti humoru, satiře, legraci, grotesce, frašce... je buďto bezvýhradný pesimista, nebo vůbec nechápe smysl našeho života. Ovšem, tu je třeba říci, jaký humor to má být. Sotva totiž takový, jaký vidíme ve filmu „V pátek třináctého", v němž není — aspoň ve většině případů — prostředníkem k odhalení ideje filmu, k rozvíjení jeho děje, zápletky, postižení typičnosti charakterů. Je to — i když ne vždy — humor pro humor, a ještě ne vždy vkusný. Ovšem, na druhé straně nutno uvést i kladné stránky humoru v tomto filmu: na př. scénu Rebrova příchodu k faráři, který v postní den pojídá kachnu. Ve filmu jsou dobře postižené charaktery lidí, zejména otce Rebra. Určitou stylovou nevyvážeností filmu však dochází k tomu, že často nevíš, co si máš myslet o lidech, jejich jednání, a „jak to vlastně myslí". To je i vada režie: film je totiž chvíli veselohra, chvíli se ti zdá, jako by mělo jít o drama, a hned zas máš dojem, že jde o kýč. Jsou v něm však živí lidé, nikoli chodící a mluvící schémata lidi, a lze mu proto prorokovat u diváků úspěch. Filmový přehled 4/1954 (06.07.2009)

Paľo Bielik bol bez pochýb vynikajúci režisér a pravdepodobne najlepší z našej vlasti, ale akonáhle boli jeho filmy ovplyvnené režimovou propagandou, vytrácala sa z nich sloboda vyjadrovania a myslenia, a stávali sa tak obyčajným agitačným prvkom vtedajšej doby. Za pár úsmevných momentov a nie úplne prefláknutý dej mu však dve hviezdy dám. (21.11.2016)

Prvý film nakrútený v ateliéroch na bratislavskej Kolibe veru žiadna veľká sláva nie je. Propagandistická komédia o zastaranosti náboženstva, škodlivosti úradníckej roboty a chvály bodro sa usmievajúcich robotníkov. To všetko podávané v značne infantilnom humore. Pozitívom sú zábery starej Bratislavy, kde možno zahliadnuť kupole unikátnej maorskej synagógy na Rybnom námestí a iné oku lahodiace budovy, ktoré rovnakí bodrí robotnícki inžinieri, akých ospevuje film, nahradili prázdnymi plochami alebo betónovými opachami. (06.03.2005)

Keď prihliadnem na rok vzniku, tak je to slušná zábava a môžem odpustiť aj niekoľko ideologických momentov. A je mi aj celkom ľúto, že to sú len tri hviezdy, ale na štyri to naozaj nie je. Najzábavnejší je určite otec, ktorý sa všetko dozvie ako posledný, a jeho životné zásady, ktoré sú sympatické, aj keď cieľom asi bolo, aby to vyznelo naopak. –––– Nie som ešte taký starý, aby som sa nevedel spamätať. (20.11.2016)

Ja som sa nesmial. Ja som sa doslova rehotal. ONDRIŠ JARIABEK ako bigotný otec "úradníckej" rodiny, ktorá rebeluje proti starým poriadkom je excelentný. Akákoľvek propaganda je podľa môjho názoru už na smetisku dejín, ale to komediálne (možno aj nechcené a pôvodne neplánované) ostalo. A skvelé herecké výkony takisto. (27.4.2009) (27.04.2009)