Ocelová pěst

Brečel jsem. ____ Pár slov o souvislosti mezi Ocelovou pěstí, vlámským malířem Rubensem, japonským režisérem Hondou a Tomem a Jerrym. ____ Neokázalost a určitá přímočarost Ocelové pěsti svádí k tomu porovnat ji se Zrozením Planety opic, kde také triky slouží příběhu, nebo naopak s předimenzovanými třetími Transformery, i když takové srovnání je trochu nespravedlivé (kdybychom to vzali z druhého konce, tak třetí Ocelová pěst, pokud se někdy objeví, bude zase předimenzovanější oproti poměrně střízlivým prvním Transformerům). Ocelovou pěst bude proto nejlepší porovnat se Smrtonosnou pastí 4, jelikož oba filmy lze chápat jako dokonalý protipól. Ryzí opak. Jde o to, že idea Smrtonosné pasti 4 byla založená na umístění analogového hrdiny Willise do digitálního světa, jemuž Willis coby westernový kovboj nerozumí a zle se s ním potýká, čemuž nasvědčuje i název dokumentu o filmu nazvaný „Analog Hero in a Digital World“. Sám padouch Gruber nazve v jedničce Willise Johnem Waynem. Proto mu musí ve čtyřce pomáhat s orientací v digitálním světě hacker Justin Long – oba trochu připomínají jinou slavnou dvojku československých dějin, jednoduchého kovboje Mašína a útlocitného intelektuála Palacha. No a Ocelová pěst tuhle ideu Smrtonosné pasti 4 (analogový hrdina v digitálním světě) akorát převrací na ruby a umísťuje digitální roboty do analogového světa, který je hlavně v prvních dvou třetinách velmi průmyslový, takový až jemně dekadentní a ruralistický se všemi těmi pankáči, kamioňáky, oprýskanými arénami. Koneckonců i Detroit, kam se hrdinové v poslední třetině filmu přesunou, patří mezi nejprůmyslovější města v Americe. Úvodní souboj mezi býkem a Jackmanovým robotem si tak principielně nezadá se zápolením Willise s počítači, jen jsou vůči sobě jakoby zrcadlově otočený. Tento výrazný kontrast mezi postavami a prostředím nelze brát ovšem na lehkou váhu, protože de facto každé umělecké dílo sestává z postav a ze světa, respektive prostředí, v němž se tyto postavy nacházejí. Na tom to celé stojí, s ničím dalším umění pracovat víceméně nemůže, nic dalšího k dispozici nemá. A protože je dneska tématem číslo jedna digitální technologie a technika, staví se ten kontrast přirozeně na jejím střetu s analogem. Nicméně kontrast mezi postavami a prostředím nemusí čerpat pouze ze střetu digitálu s analogem, který je navíc už trochu ohraný. Nabízí se tu mnoho dalších variant, z nichž některé bych zmínil: ____ (i) Kupříkladu asi nejslavnější a nejčtenější detektivní román všech dob, Pes baskervillský, staví na střetu racionálního Holmese s iracionálním prostředím kolem gotického zámečku, rodové kletby a hlavně záhadného psa. Je to jediný z Doylových holmesovských příběhů, v němž je Holmes podřízen příběhu a nikoliv příběh Holmesovi; co na něm čtenáře uchvacuje, není ani tak viktoriánský detektiv jako spíš tajuplnost gotického románu. ____ (ii) Velmi důmyslný příklad kontrastu mezi postavami a prostředím nacházíme i v Podivuhodném případu Benjamina Buttona. Jak se nechal Fincher slyšet, na příběhu ho zaujalo, že namísto obyčejného muže zmítaného neobyčejnými událostmi (což je tradiční příběhové klišé) obklopují ve filmu zcela obyčejné události neobyčejného Benjamina Buttona. ____ (iii) Tak jako je možné proti sobě postavit Ocelovou pěst a Smrtonosnou past 4, dá se totéž provést s Hondovou a Emmerichovou Godzillou: v protikladu k postupu Hondovu, který umístil v padesátých letech nerealistickou obludu do realistického města, se Emmerich o čtyřicet let později snažil postavit své trikové postupy do služeb realistické obludy v nerealistickém rámci. Jako realistický pól filmu si totiž nezvolil ani vykreslení velkoměsta, ani politickou situaci a hrozbu spjatou s jadernými zbraněmi, ale zcela chybně samu obludu. Dodnes silný účinek Godzilly spočívá ovšem ve zrodu neskutečné, všeho naturalismu zbavené příšery, vynořující se náhle uprostřed skutečného světa (jako možnost jeho zániku). Nikoliv ve zvětšenině ještěrky z učebnice přírodopisu, jak ji sestrojil Emmerich. ____ (iv) Velké využití nachází kontrast mezi postavami a prostředím také v malbě, protože jak známo každá barva „vrhá“ na okolní barvy zabarvení svého doplňku, následkem čehož lze do jisté míry ovlivnit barevný odstín objektu úpravou jeho okolí. Například zelený trojúhelník na žlutém pozadí se zdá modrý, zatímco úplně tentýž zelený trojúhelník na modrém pozadí se zdá žlutý (důvod je ten, že modrá a žlutá jsou na opačné straně barevného kruhu). Fakt, že je malba a hlavně volba pozadí ve skutečnosti velmi komplikovaným úkolem, postihl ve známé anekdotě i Rubens, kterému kdysi přivedli do učení nadšeného mladého adepta s tím, že bude zpočátku pomáhat malovat pozadí, načež se Rubens podivil a povídá: „Tak on umí malovat pozadí? Hned mi ho přiveďte; maluji už dlouhá léta a vytvořit dobré pozadí neumím dodnes.“ ____ (v) Opakem výše zmíněného Rubensova důrazu na pozadí představuje důraz na postavy. Kinematografie pracuje v zásadě jen se dvěma typy postav: na jedné straně máme poněkud konzervativní figury, které směřují ke konkrétnímu cíli a mají jasně nastavený deadline, ovšem vedle nich se tu a tam objevují i postavy, jejichž úkolem je spíše se zorientovat v situaci, jíž tak docela nerozumí (série o Bourneovi, Na sever Severozápadní linkou, Misfits). Odsud je i zjevné, v čem vlastně spočívá půvab Pařby ve Vegas a v Bangkoku: na místo toho, aby pracovaly se schématem sitcomu, jež umísťuje postavy obdařené enormním smyslem pro humor do známého prostředí jako byt nebo kancl, staví Pařby hlavně na prostředí a reakcích postav na toto prostředí. Vtipné není to, co postavy říkají, ale jak se chovají a co dělají. ____ (vi) Odstranění kontrastu mezi postavami a prostředím, z něhož vychází bezmála každé umělecké dílo, může být i fatální, jak je zjevné třeba z ostalgického seriálu Vyprávěj, kde tvůrci ulehčili postavám situaci tím, že proměnili dějinné události sedmdesátých a osmdesátých let v pouhý kolorit, zatímco mikrohistorie rodinných početí, rozchodů, nevěr, oslav se stala skutečnými dějinami. Tudíž nejenže jsou tyhle seriálový nostalgický vzpomínky na svět komunismu trochu narůžovělý, ale nefungují ani dramaturgicky. ____ (vii) Zásadní problém je každopádně v tom, že spousta filmových tvůrců zaměňuje kontrast mezi postavami a prostředím, který je v pořádku, s kontrastem mezi scénářem a stylem, který už v pořádku není. První kontrast mezi postavami a prostředím se odehrává uvnitř příběhu a dodává filmu na působivosti (o co více podrtíte prostředím postavy, o to větší může být katarze), jenže druhý kontrast mezi scénářem a stylem působí často velmi podivně a nekoherentně. Třeba Rychle a zběsile 5, který pojímá velmi realisticky (závěrečný tažení trezoru se obešlo skoro úplně bez CGI) velmi hloupý scénář. Opačný extrém připravil divákům Snyder v Sucker Punch, kde pojmul pro změnu velmi chytrý scénář velmi stylizovaně. Výsledkem takovýchto snah jsou tzv. áčková béčka, chcete-li béčková áčka. Ne že by takový film, kde se scénář rozchází se stylem, nemohl fungovat, ale často působí značně ambivalentně a neuspokojivě (proto třeba skoro všichni filmoví skladatelé neustále zdůrazňují, že jejich hlavním úkolem je sloužit filmu). Ukázkový příklad této schizofrenie nabídl čtvrtý díl Mission Impossible, kde Brad Bird po vzoru svého oblíbence Davida Leana zavelel k dlouhým realistickým záběrům, ale coby tvůrce animáků je naplnil dost švihlým děním – třeba Cruise připomíná ve scéně, kde vyskočí z okna a běží dolů po fasádě obřího mrakodrapu v Dubaji, svou jmenovkyni, animovanou kočku Toma, která honí Jerryho. ____ P.S. Přišlo mi dost na pováženou, že to dvanáctiletý frajer herecky tak suverénně nandavá Evangelině Lilly, byť jistě – je to i o tom, jak jsou napsaný role. Z odfláknutý bič neupleteš. (28.01.2012) (méně) (více)