Džusový román

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)

,,Tady nikdo v mimopracovní době spát nebude! '' ---- Možná někomu může připadat, že Fenič kopíroval Formana, já ale říkám i kdyby tak co . Super! Proč? Jestli Forman jsou skvělá konzerva šedesátek, tak Fenič to samé udělal s osmdesátkami. Ne že by se člověk zajíkal blahem, že v tom žil. Na lecčemž už bylo poznat, že režim mele z posledního. A v tom je právě kouzlo tohoto filmu krom samozřejmě problému do kterého se dostane mladá hrdinka. Někdy prostě vznikne film jako jakási časová konzerva, jako jakýsi časový otisk zcela mimoděk aniž by si to autor přál a usiloval o to. V případě Feniče si myslím, že už v té době právě díky důrazu na sebemenší detaily tušil co dělá a že některé věci schválně takto zachycoval. Mihulová hrála skvěle a tyhle role mladých dívek jí šly velmi dobře. Možná ta její naivita bude v dnešní době 54 pohlaví a duhové revoluce připadat absurdní a neuvěřitelná, ale v osmdesátých letech měly dívky k dispozici maximálně tak knihu Děvčátko na slovíčko, případně informace od matek či zkušenějších kamarádek. Leckdo se o svatební noci skutečně divil, takže takové mladé poblouzněné tele kulturistou bylo zcela jasnou a lehkou obětí. Jen se divím, že to hrdinka řešila tak radikálně. Film bych rozdělil na dvě poloviny. Zatímco první půlka až do oné svatby je docela slušné retro, druhá je pak osobním dramatem mladé ženy. Dávám za tři džusy. * * * (15.07.2020)

Vydarený Feničov debut, pri ktorom si spomeniete na českú novú vlnu, ale presa len absencia humoru pri podobnom príbehu prezrádza slovenského režiséra. Ten sa viac ako na príbeh sústredil na prostredie a tzv estetiku škaredosti. Možno je to trochu škoda, hlavná postava totiž takmer nič nepovie a stále iba niekam "blbo" pozerá. Ale áno, submisívni, citliví ľudia to majú v živote ťažšie, na druhú stranu každá negatívna životná skúsenosť nás všetkých dostáva niekam ďalej, i keď to ďalej znamená vytriezvenie. (19.06.2016)

Multigenerační muzikál aneb kam až to dotáhl reálný socialismus. Podivuhodně konzistentní film o zoufalém a blbém životě drůbeže (obojího pohlaví). Je projevem Feničovy průměrnosti nebo geniality, že nalezl přesně adekvátní formu? Nevím. Vidím nicméně zřetelně, že spojuje někdejší formanovský postup (šedesátková formanovština v osumdesátkovém odění je velmi depresivní zážitek) s typickou dobovou formou filmů na téma „mládí, život, zaměstnání“; místy se od nich takřka neliší, až na to, že zcela převrací jejich (ne)smysl. Všechno to dokonale tmelí nekonečným programem svatbové kapely. (Ne)herci jsou zde opravdu marní - stejně marní jako ti, koho hrají. Film trpí (podobně jako Zvláštní bytosti, ovšem silněji) urputnou doslovností svých „vizte a slyšte!“. Ale i tuto vadu je nutno hodnotit kladně; stačí si představit diváky vycházející roku 1984 z kina; tento film v trezoru nemohl neskončit, protože brutálně popírá „krásný život v socialistické vlasti“ - ne nějakou kritikou režimu, poukazováním na zlořády, nýbrž prostou typickou (byť stylizovanou) banální ukázkou ze života lidu: lidu, který s režimem nemůže ani souhlasit ani polemizovat, protože žije a myslí a jedná a vypadá jako drůbež. A tak i dožije. Úvodní titulková píseň provokativně naznačuje obvyklý úsměvný jakože zdravě vzdorovitý polooptimismus "filmů pro mladé", následuje však všední psycho. Slovo k hlavní hrdince: ačkoli je sice také drůbeží, díky snivému půvabu její představitelky a také díky tomu, že přichází do života jako melancholická tabula rasa, vidím v ní bytost nevčleněnou, bytost existující v napětí vůči celku poblitého existenčního prostoru. Její nahota, tuctová a pro film zdánlivě samoúčelná, je jediným zjevením krásy v okolním hnusu. /// Trochu politiky: Když Alenka nakládá Frantu na káru, slyšíme zprávy v rádiu: „Stanice Hvězda: Švýcarsko: Komise Organizace spojených národů pro lidská práva schválila rezoluci konstatující, že granadský lid má nezadatelné právo rozhodnout sám o svém budoucím osudu a žádný jiný stát se nesmí vměšovat do jeho vnitřních záležitostí...“ Česosl. divákovi stačilo nahradit slovo "granadský" tím svým. Následuje něco o stávkách v Západním Německu; český pracující však nestávkuje, místo toho je posléze ve fabrice zván „na dobrovolnou mimopracovní směnu“. /// Kulturologická kuriozita: I zde (stejně jako v Básnících i v reálném životě) slyším „ale láskuy neslibujte“. Láskuy! /// Komentáře doporučuji přečíst všechny, vcelku tvoří pozoruhodnou komplexitu. Zvlášť upozorňuji na Lavran, fuckme, slunicko2, k nimž se přidávám. (02.04.2012)

Fenič se nechal asi inspirovat zlatým fondem z 60. let. Některé scény mi připomněly Formanovy snímky. I když se jedná o celkem všední příběh, tak jsem si film užil díky promyšlené charakteristice postav a umnému vedení herců (nebo spíš neherců). Prostředí drůbežárny (včetně pracovnic) vykresleno tak, jak znám. "Jsou to jenom slepice, ty huso. (17.03.2013)