Džusový román

Hrůzná realita socialistického československa v tomto snímku prosakuje více než je zdrávo, vše je umocněno neustálým (většinou falešným) zpěvem, u kterého jsem si především "na zábavě" říkal, jestli už je to cílené mučení diváka nebo se Fero Fenič snaží o podobnou atmosféru jako u Formanových raných filmů. Navíc příběh moc nedává smysl, koitus se očividně spíše nestal, přesto se všichni chovají jako že ano. Vše zachraňuje jen krásná Alena Mihulová, přičemž dojde i na full frontal. Bez Alenky by to bylo na dvě hvězdy s jejími perfektními vnadami jsou to poctivé tři. (03.10.2023)

Já se na film Džusový román dívám nikoli jako na drama o době, ale spíše o jedinci. Předně si myslím, že není podstatné v jaké době se film odehrává, i když má nesporně jistou nostalgickou atmosféru 80 let. V mých vzpomínkách byly sice veřejné prostory trochu víc líbivé a trochu mile kýčovité, ne všude vládla šeď v oblékání , ne každá hospoda či společ.místnost byla bezútěšnou polorozpadlou ruinou, ačkoli samozřejmě záleží na lokalitě, já osobně jsem například chodila do památkově chráněného kina s látkovými tapetami na zdech a uměleckými sochami na mramor.schodech, ale beru zdejší nelíbivé prostředí jako metaforu nehezkého života. Zajímavá je osobnost hlavní postavy Ály. I když toho moc nenamluví a zdánlivě působí pasivně, snaží se být akční. Snaží se najít si kluka (i když není moc z čeho vybírat), jen to s nimi moc neumí, tak alespoň z dálky pokukuje po kamarádce, aby se alespoň na dálku přiučila jak to ve vztazích chodí. Je pracovitá, chce odvádět dobrou práci, i když je to stereotypní pakárna, také dělá přesčasy aby pomohla kolegyni, je obětavá i vůči svému milenci na jednu noc, prostě se snaží socializovat a zařadit plnohodnotně do života. Snaží se, jen to pořád nestačí požadavkům světa, trochu se svojí osobností vymyká průměru a tak to nemá snadné. Nemá moc čím zaujmout, co nabídnout, je to spíše obyčejná- i postavou -malá holka, je ovšem přitom nejednoznačně zařaditelná. Pro většinu lidí může být nudnou venkovskou slepicí, pro jiného statečnou holkou, která bojuje proti jisté předurčenosti, pro umělce by mohla být díky svému melancholickému kouzlu múzou. Je spíše manipulovatelná a tím pádem zneužitelná, závislá osoba (je citově závislá na kamarádce a muži v němž se mýlila, existenčně pak na matce u níž bydlí), je naivní a tak asi největší výhrou, kterou může dostat je osvobodit se od lidí co jí svazují nebo se jí snaží ovlivnit, uvidět realitu a svoje možnosti a smířit se s tím. Film končí drobným, byť pro někoho možná sporným vítězstvím. Dostane ubytovnu a tím pádem se osvobozuje od matčina dozoru, vyzrává a je schopná se o sebe postarat a přijmout, byť nepříliš nadšeně, svůj zatím nepříliš přízniví osud (smířliví smutný pohled na konci filmu: tahle to prostě je, co nadělám?). Film umí najít kouzlo v ošklivosti, dotknout se jen určitého typu diváka, chvilkami sice nudí a není bezchybný, něco tomu chybělo, ale každopádně nudný a chybující je i život hlavní hrdinky, tak proč vlastně ne. Postavy mužů se mi pletli, film by se dal dějově zpestřit a oživit, nicméně dávám možná trochu nadhodnocených 100% za skryté kouzlo tohoto kousku. (17.03.2013)

Film přímo odkazující na Lásky jedné plavovlásky. Normálně moc postsynchrony nevnímám, ale tady přímo tahaly za uši. Herecké výkony docela nevyrovnané, ale atmosféra se podařila vystihnout na jedničku. Zejména "odchod" borce z místa činu byl natočený bravurně. A Mihulové oči dokázaly vyjádřit vše podstatné. (18.03.2013)

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)

LFŠ 2011 ... Jedna hvězda za Mihulový kozy, druhá za prdel. Kdyby ukázala i švába, možná by to bylo za tři. Nicméně, ve vší vážnosti, Džusový román nenabízí v podstatě po celou délku filmu nic, co bychom už neviděli jinde ve stovkách podob. Film dává po celou dobu tak nějak divákovi hádat co se asi děje v psychice hlavní hrdinky, ale je to celé tak vágně zabalené, že to téměř nestojí za řeč. Jakousi sílu v sobě má akorát poslední čtvrthodina (scéna z nemocnice, fuj) a již zmíněné Alenčiny vnady. :) Mimochodem, výkon ostatních (ne)herců byl na hranici komična, nevím zda šlo o zrovna nejšťastnější volbu. To, jak Alenu balil na stráni její nápadník, snad nemůže Fenič myslet vážně... (02.08.2011)