Hlas měsíce

Noční půda, roční období, slunce, déšť, den a noc. Veškerou sílu těchto aspektů Fellini rozpoznává s grácií a nechává se unést představou, že v noci začne měsíc vydávat slabé hlasy, kterým bohužel je málokdo připraven naslouchat, jelikož křik postmoderního světa, plného řvoucích reklam a okolního šumu, zcela nekompromisně přehlušuje poetické ticho a klid duše. Konzumní společnost, kterou Fellini ve svých filmech v prostředí Říma vždy a velmi rád kritizoval, se začíná stěhovat na předměstí a do okolních měst, kde vytváří novou formu chaosu, který lze charakterizovat nekomunikativností, sobectvím a duchovní chorobou. Fellini v posledním filmu své tvůrčí režisérské kariéry útočí na současnou společnost s návrhem úniku do uklidňujícího ticha, které slouží jako prostředek k uzdravení, jelikož právě psychika je zdrojem veškerého klidu a moudrosti. Svým způsobem velmi speciální forma filmového obrazu, která společně s vírou v osobní a básnickou fantazií jednoduše nenašla podporu u diváků a světových kritiků. Fellini se jednoduše nacházel v životní fázi, ve které odmítal a popíral veškeré negativa související s celkovým pohledem na tvorbu filmu. Smutný, ale zároveň pravdivý fakt. (26.11.2021)

Federico Fellini zostáva verný svojmu poetickému jazyku. Predstavuje nám svet ako cirkus bláznov. Takmer každá z postáv je svojím spôsobom blázon. Ivo Salvini je naivne čistá duša zaľúbený do krásnej Aldiny. Počuje však hlasy a v studniach vidí cestu do iného sveta. Prefekt Gonnella trpí paranojou a všetci podľa neho len hrajú divadlo ale v skutočnosti sú to špioni, ktorí ho sledujú. A  potom sú tu bratia Micheluzziovci, ktorí pomocou vysokozdvižnej plošiny stiahnu Mesiac z oblohy. Produkcia je dobrá a trpko sladká atmosféra neskĺzava do komédie. Je zaujímavé sledovať Paola Villaggia vo vážnej hoci úsmevnej úlohe. Ten spolu s Robertom Benignim podáva vynikajúci výkon. 70% (20.10.2023)

Federico, chápu, že ses v čase natáčení Hlasu luny cítil opuštěný dobou, zkonzumnělou, zpragmatičtělou, odpoetizovanou, zunifikovanou, dobou, která, jak jsi to vnímal, vykázala tvůj Svět do muzea jako neužitečný anachronismus. Chápu-li toto, rozumím i postavě Gonella, snad tvému alter egu (Gonellova družka zdá se být ozvěnou Guiletty; viz motiv houslí, odkazující na houslový part v Silnici, nebo společný tanec, evokující Ginger a Fred), rozumím Gonellově nostalgii, skepsi a zpěčování se stáří, jakož i postavě Salviniho, herce-klauna, snílka, básníka, žalostně ztraceného a v přízemní každodennosti nenacházejícího uplatnění pro imaginativní vidění. Svou filmovou závěť jsi prodchnul poetikou svých dřívějších filmů (ba přímými odkazy na ně), trochu staromilsky ses ohlédl, artikuloval jsi pocit z ohrožení světa starého světem novým, ale zároveň jsi, byť s lehkou nedůvěrou, udělil pár otcovských rad mladší generaci. Kdyby ses dožil té letošní stovky, shledal bys, že mládí si jde jako vždy svojí cestou, ale také bys zjistil, že fantazie, snění, imaginace a poezie z filmového světa nezmizely. Poslední slova, která jsi nechal na filmovém plátně zaznít: “Myslím, že kdyby tu bylo víc ticha, kdybychom všichni byli trochu potichu, možná bychom mohli něčemu rozumět.“ (10.02.2020)

Tak tohle hodně nevyšlo. Měl jsem velký problém film dokoukat do konce a beztak jsem ho nedokázal ani pořádně vnímat. tentokrát si jsem ale jistý, že to není moje chyba, ale Felliniho, protože jeho poslední film je skutečná splácanina bez ladu a skladu poházených výjevů, které ani nejsou zvlášť zajímavé. Rozhodně Federicův nejhorší film. (10.11.2012)

Hlas Měsíce je pro Felliniho tak trochu tím, co je pro Tarkovského Nostalgie. Až na to, že Nostalgie nabízí hutné poselství srozumitelné všem (když ho pochopí - a to nemyslím nějak posměšně), ale na Hlasu Měsíce je znát, že si ho Fellini natočil hodně pro sebe a že všechny symboly může pochopit snad jedině on. I tak se v tom filmu ale dá najít dost věcí a témat, Fellini zde v jednotlivých scénách odkazuje na svoji filmografii (např. na Silnici, Osm a půl nebo Romu), celý film se taky věnuje (režisérově) stáři a vlastnímu uvědomění si, že se svět od dob jeho mládí dost změnil a že tomu dnešnímu světu už nikdy neporozumí (viz. dokonalá scéna diskotéky nebo lesbický pár na konci). Taky je zde možné si všimnout, že dvě zde nejvýraznější postavy jsou vlastně personifikací Felliniho, z nichž každá zastává podobné názory, ale odlišný přístup k životu, což zobrazuje Felliniho rozpor se sebou samým a mladší muž je obrazem jeho mladšího já, které se neustále svět kolem sebe snaží za každou cenu pochopit, zatímco starší muž toho jeho staršího, v době vzniku filmu současného já, které se o pochopení současného světa nesnaží a nějak prostě žije. On vlastně celý ten film je o tom, že se svět nikdy v úplnosti pochopit nedá, ať se budeme snažit sebevíc. Může to znít depresivně, ale zároveň i osvobozujícím dojmem, to už je na divákovi, jak si to poselství pro sebe interpretuje. Sice mi první polovina přišla neskutečně nudná, utahaná a i docela prázdná, ale v druhé je dost zajímavých scén a protože to má nakonec větší hloubku, než jsem si původně myslel, přidávám nakonec jednu hvězdičku navíc (a taky proto, že se mi to líbilo víc, než Ginger a Fred a to je pro mě osobně taková nejspodnější hranice slabých 4*). On to totiž vůbec není špatný film, jen je třeba se na něj naladit. I přes tu první polovinu se mi ten film líbil a rozhodně má i co říct. Jen škoda, že většina toho, co v něm skutečně je, zůstane divákům skryta. Když se vrátím k tomu přirovnání k Nostalgii - ono není mimo, jen právě Nostalgie mi přišla přístupnější, o dost podmanivější a s poselstvím, se kterým se může ztotožnit většina z nás (i přes to, že Nostalgie je pro Tarkovského taky dost niterná), zatímco Hlas Měsíce je skutečně spíš určen hlavně pro Felliniho. Možná je to jakýsi jeho poslední odkaz světu, ve kterém můžeme neustále luštit, ale stejně z něj nedostaneme asi ani polovinu informací. Slabé 4* (27.01.2021)