Silnice

Nenápadně se rozvíjející příběh vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými osobami, který však v posledních minutách jedinou scénou probudí takový přívál emocí, že nelze pochybovat o tom, že jde o dílo opravdového mistra. A taky Giuletty Masinové, která svou tváří vyjádří vše a od prvních minut si jí divák musí zamilovat. (25.05.2009)

Svojim posolstvom predchnutým kresťanským duchom je tento film, ktorý Felliniho preslávil po celom svete, jednoducho krásny a čistý ako Duch svatý. Z pôvodného zámeru vytvoriť "chmúrnu rozprávku" vzniklo nadčasové veľdielo, ktoré má čo povedať každému, kto je ochotný načúvať. Film, ktorí jedni označili za "zradu neorealizmu" a druhí zas vyzdvihovali jeho "čisté kresťanstvo", pritom nebol myslený ako jedno ani druhé, šlo len čisto o vyjadrenie autorovho pohľadu na svet, strachu zo samoty, vízií zániku, znechutenia z našej civilizácie a nádeje, že ľudské hodnoty napriek všetkému pretrvajú. Nezačnem radšej rozoberať, či sú oné vyzdvihované hodnoty položené na správnych základoch alebo sú iba útechou pre slabých, chudákov a hlupákov, odpoveď by som aj tak nenašiel. Podstatné je, že CESTA je silne znepokojivá, nenechá diváka chladným a prinúti ho rozmýšľať, čo bol presne jeden z cieľov, ktoré Fellini svojimi filmami chcel dosiahnuť, hoci si to možno ani sám neuvedomoval. Každopádne, neexistuje vo svetovej kinematografií veľa filmov vyjadrujúcich sa tak výstižne a pôsobivo k téme pokory. Mám len trochu problém s tým, že je pre mňa z filmového hľadiska trochu málo výrazný, inak by som s hodnotením neváhal. (20.10.2006)

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)

Gelsomina jako Mignon dvacátého století. Píseň Goethovu jsem slyšel echem znít - pod melodií, kterou dívka hrála: "Znáš země ty, kde citron rozkvítá, / v tmách loubí zlatá oranž prosvítá, / kde od blankytu vánek jemný dchne, / kde myrta klidná, vzhůru laur se pne, / znáš země ty? Tam k nim! tam k nim / brát s tebou se, ó, milenče můj, sním. // [...] // Ten vrch-li znáš a stezku oblačnou? / Tu soumar si svou cestu hledá mhou; / a v slujích dlí ten draků starý rod; / tu skály pád a přes ni vřava vod. / Znáš hory ty? Tam k nim! tam k nim / jest naše pouť! můj otče, pojď, kam sním!" (19.08.2016)