Osm a půl

Skvostné. Jen opravdový génius je schopný tvůrčí krizi přetavit v takový film. O čem ten film je? O čem ten film bude? To je otázka, která nepřestává hlavního hrdinu Guida Anselmiho pronásledovat až do jeho konce... A on ten film JE skutečně pouze o tom, o čem ten film bude. O čem bude Anselmiho film, který v samém závěru je i není. "8 1/2" patří k nejkomplexnějším narativním filmům, jaké jsem měl tu čest vidět; natolik se v něm prostupuje "realita", "sen" a "vzpomínka", že je takřka nemožné určit jejich přesnou hranici. Ale právě o to tu běží – jsem přesvědčen, že Marcello Mastroianni a jeho postava je ve filmu jakousi vizualizací samotného tvůrce, který sžírán pochybami usiluje o všeobsahující film. O skutečně zásadní dílo. A cítí, že cesta k tomu nevede skrze "zástupný" příběh, ale skrze přímé pojmenování a vyprávění svých vzpomínek, vizí, tužeb... Tuto domněnku potvrzuje unikátní vypravěčský postup, kdy Fellini "předvede" scénu z rodícího se filmu Guida Anselmiho a vzápětí ji nechá komentovat buď samotného Guida, nebo některou z postav. Vzniká tak dojem, že "8 1/2" je filmem, který vypráví sám o sobě. V žádném případě to však není film sebestředný – nebyl by to Fellini, aby ze svých pochyb nedokázal stvořit univerzální obraz tvůrčí nejistoty, marnosti (zde tematizované gigantickou konstrukcí kosmické lodi) i vzepětí. "8 1/2" chápu jako film, který popisuje svůj vlastní vznik, který nahlíží do nitra svého tvůrce, který si geniálním způsobem hraje s fenoménem "filmu ve filmu". Pokud si za Anselmiho dosadíte Felliniho a za jeho těžce se rodící dílo film "8 1/2", dostane se do komplexní a strhující hry symbolů, náznaků a imaginativních momentů, které dohromady tvoří nádherné a vizuálně neobyčejně pitoreskní dílo, jaké mohl stvořit jen jediný člověk... To, oč usiluje Anselmi, se Fellinimu zdařilo. Lépe řečeno, zdařilo se jim to oběma. Věčná škoda, že dnešní filmaři nemají takto plodné deprese... (02.04.2004)

Nepamätám si už, ktorým Felliniho filmom som začínal, ale bez pochybností viem, že jeho filmom 8 1/2 som s ním skončil. Moja obľuba Felliniho filmov v mladosti iste nepramenila z toho, že by som mal snobské sklony, skôr z mladíckeho rešpektu k autoritám. Lenže časy sa menia a dnes mi už maestrove filmy takmer nič nehovoria, resp. tým menej mi hovoria, čím viac sú o ňom, o jeho radostiach, starostiach, snoch a fóbiách. A 8 1/2 je príliš osobný film na to, aby som mu doprial aspoň tie pôvodne pridelené tri hviezdičky. (15.01.2013)

Well, je to kvalitní bordel... což je tedy záměr, takže dobrý, ale stejně se jen těžko brání dojmu že to celé mělo být o hodinu kratší a myšlence by to neublížilo. Nuda, která má potenciál pohltit. 8/10 Krásnou kameru ovšem oceňuji, a také fakt že bez tohoto by nejspíš nikdy neexistovalo dílo Charlieho Kaufmana. Ale nepochybně to bude pracovat a je docela možné že to v průběhu let uvidím ještě třikrát a budu to nenávidět+milovat skoro stejně jako Antonioniho Zvětšninu. (14.09.2019)

Některými surrealistickými a temnými momenty mi režisér konečně v jeho osmém mnou zhlédnutém filmu alespoň částečně vyplnil představu, kterou jsem při výslovení jména Federico Fellini měl ve chvíli, kdy jsem od něj ještě nic nespatřil. Cítil jsem z něho tajemnost, sílu a strach. Avšak velká většina z filmů, které jsem zhlédl před Osmičkou a půl mi tuto iracionální vidinu zašlapala až na úroveň nejhlubšího podvědomí, aby se v 8 a 1/2 konečně opět alespoň místy vyklubala na povrch. Abych řekl pravdu, ten film se mi v podstatě nelíbil, je hodně mimo můj vkus, ale cítím z něho dokonalost, obrovskou touhu tvůrce vykřičet do světa všechno, co ho deptá jak v pracovním tak osobním životě, pokud možno absurdním způsobem. Často jsem z toho cítil až sebeparodii. Dojem z filmu jistě umocňuje hudba, kombinovaná hity klasiky, jazzovými standardy, jakýmisi variacemi na hity klasiky (zejména mám na mysli Šavlový tanec) a snad i místy originální hudbou Nina Roty, která hlavně v závěru dokonale podtrhuje vrchol filmu a bezmocnost a depresi hlavního hrdiny a posléze zase kontrastní optimismus. 8 a 1/2 je, pokud nepočítám "oddechovější" Zkoušku orchestru, pro mě nejpřitažlivějším Felliniho filmem a to jak pro svůj zajímavý námět (ono možná stačilo v konkurenci ostatních udělat prostě nějaký), tak pro snad malé pochopení a zosobnění jeho díla, i když, samozřejmě, jaksi "nabušenější" těmi zajímavými momenty to býti mohlo...ale všude tady čtu, jak je to na druhé zhlédnutí stravitelnější, třeba by to v tomto směru pomohlo, ale neodvažuji se tvrdit, že se do toho znovu pustím dříve jak za rok. (19.06.2007)

Film má samozřejmě několik úžasných momentů (úvodní "létací" scéna, milostné laškování režiséra s milenkou), zcela určitě je třeba pochválit výběr hereček a to ne jen pro jejich vzhled, prvotní nápad i vizuální zpracování. Jako celek mě však film nějak zvlášť nezaujal a největší vinu za to dávám dlouhé stopáži. Snímek je totiž tak "silný" a svým způsobem jiný, že se to jednak nedá unést, jednak se do něj vkrádá ani ne tak nuda, jako spíše nepochopení a postupně pak již nezájem. Jak píšu, mnohé scény jsou samostatně a samy za sebe až úchvatné, ale film jako celek jim dost ubírá. Docela bych souhlasil s Civalem, Radyo i Mattym. (11.05.2013)