Oči války

Raz za cas sa objavi film, po ktoreho zhliadnuti si znovuuvedomim aky spokojny a pokojny zivot vediem a napriek vsetkemu, aky som rad, v akej krajine som sa narodil. Triage je drsna drama so silnym pribehom a vynikajucimi hercami, v ktorej sa na minimalnom priestore rozohrava velke divadlo ponukajce divakovi presne to, preco si takyto film pusta. (16.03.2010)

Komentář a hodnocení k filmu jsem tady psal už dávno, ale boužel se to nějak smazalo. Boužel si z filmu už moc nepamatuju, ale jako první si vzpomenu na hodně silný příběh, který boužel nebyl využit na sto procent. Colin Farrell tentokrát v jiné roli než ho obvykle známe, ale zahrál jako vždy skvěle. (13.07.2010)

Co Colin Farrel přestal chlastat, objevuje se v čím dál zajímavějších filmech. Zato já z těch depresí, ve kterých hraje, asi začnu chlastat místo něj. A není divu: sledovat hoďku a půl fotografa, co se tak intenzivně snaží zazdít vzpomínky na to, co zažil, že z toho ochrne do půli těla a všude s sebou tahá symbolický žlutý a modrý štítky, jako by nevěděl, který z nich chce sám sobě dát, doktora, který si spíše než operační náčiní čistí kvér, protože tím svým pacientům pomůže spíš než skalpelem, a všechny ty lidičky, kteří můžou žít na druhém konci světa, a přesto jim válka v Kurdistánu a dalších koncích světa spolehlivě rozesere životy, fakt na dobrý náladě dvakrát nepřidá. Musím přiznat, že byť je mi všech těchhle lidí líto, jako dobrovolník se asi přihlásit nepůjdu. Zato mě vedle Platónova moudra napadá ještě jedno: "Zlo může vítězit jen tehdy, když se slušní lidé dívají jinam." Jenže kdo to ksakru je, ti slušní lidé? Možná je to Mark Walsh, možná vy nebo já. Ale ať se dívám, jak se dívám, ty války pořád nějak ne a ne přestat... Možná je to tím, že žádní slušní a neslušní lidé nejsou, možná jsou to prostě jenom lidé. (30.08.2010)

4.4.2010 ~ Váleční fotografové. Co je vede k tomu potlačovat pud sebezáchovy, vydávat se do míst, kam by jiný člověk za žádných okolností dobrovolně nevstoupil, a hledat situace, které by nikdo na světě zažívat nechtěl? Jde jim o slávu a peníze za vyobrazení něčeho, co si zbytek světa nedokáže ani představit? Nebo je to touha po dobrodružství? A dokáží se potom do "běžného" světa vůbec vrátit? ~ Triáž. Medicínský pojem pro stanovení priority pacientů na základě vážnosti jejich zranění (Wikipedia). Ve válečných zónách a konfliktech je třeba při větším množství raněných, kdy je nedostatek prostředků (lékařů, léčiv, místa, času apod.), určit, kdo potřebuje péči akutní, kdo může chvíli počkat a kdo nemá v dané chvíli na daném místě žádnou šanci a jen by ubíral čas a prostředky těm, kteří mají zranění lehčí a mohou se, když ne uzdravit, tak alespoň nezemřít. Rozdělení probíhá jednoduše, pomocí barevných štítků. Červená pro akutní případy, žlutá pro těžší případy, zelená po lehčí případy, modrá pro ty, které opustilo štěstí a jsou bez šance a černá těm, kteří se dle Platóna dočkali. V místním kurdském polním lazaretu ve skále se ponejvíce setkáte s těmi žlutými a modrými případy. ~ "Jen mrtví se dočkali konce války." - Platón ~ Mark a David jsou dlouholetí přátelé. Oba mají manželky a oba jsou váleční fotografové. Vydávají se tam, kde se něco děje a kde lze získat zajímavé fotografie. A zrovna teď je to Kurdistán, který je v konfliktu s Husajnovým Irákem. Nelze říct, že by se tu nic nedělo, ale není to přesně to, na co oba fotografové čekají. Čekají na ofenzívu a ta stále ne a ne přijít. A David nemá tak pevné nervy jako Mark. Chce už odjet, ale na přesvědčivé naléhání Marka ještě chvíli vydrží. Ale jen do příštího dne. Mark už totiž na Davidův vkus riskuje příliš a tak se David rozhodne skončit okamžitě a vyjet ihned domů, což se Markovi nelíbí. Chce vyjet s kurdskými bojovníky a fotit. ~ Poté se ale Mark probouzí ve známém "skalním středisku", raněn a otřesen, a posléze odjíždí domů. Dokáže se ale v naprosto jiném světě vyrovnat s tím, co zažíval v Kurdistánu? A co s tím, co zažil jako válečný fotograf před Kurdistánem? A kde se, k sakru, toulá David? ~ "Je mi 86 let. Přišel jsem o celou rodinu. Přišel jsem o rodiče, bratry a sestry. Přišel jsem o svou ženu. A přesto jsem stále tu. Pořád se mohu usmívat a svět je stále úžasným místem." ~ Napínavé drama šesti lidí o tom, že zažít dobrodružství nemusí být vždy nutně taková zábava. Drama o tom, co se snažíme ututlat před ostatními a před sebou samými. Drama o prioritách. ~ Tohle je pro mě ten druh filmu, kvůli kterému se vyplatí vidět tu tunu blbých a zbytečných béčkových hovadin, protože nikdy nevíte, na co přesně narazíte. A na tohle Vám narazit doporučuji. Nejlépe s rozeběhem. (23.04.2011)

Válečnej reportér má jednu jistotu, nikdy neskončí na úřadu práce. Omlouvám se za ten sarkasmus u tak vážnýho tématu, ale já se ptám jakej smysl má vlastně tohle povolání ? Mělo by, kdyby se z nás nestala povrchně konzumní zvířatka lpící na píčovinách a řešící tuny zbytečností. Jednou jsem jel po D1 zapnu rádio jsou tam zprávy --- ZPRÁVY !! a hned druhá zpráva dne byla, že Iveta Bartošová měla naruby plavky, zdůrazňuju seriozní radio a seriozní zprávy. Kurva kam jste se to dostali, že takovou absolutní zbytečnost vysílaj už i ve zprávách ? A tohle ? koho z nás to zajímá ? Prodejnost Blesku stoupá, časopis Koketjl krachuje, to sna dmluví za vše. Film si bere na mušku obrovskou psychickou zátěž válečných fotoreportérů, kteří dnes a denně riskují nejen ztrátu svých životů, ale i ztrátu sebe samých. Na můj vkus je tenhel italskej film až příliš americkej, všechny ty citový věci jsou zbytečně vyhrocený a doslovný u tohoto tématu to věru není potřeba, nejsem krypl, abych nechápal. Výkon Colina se mě líbil hlavně ve druhý části, oproti tomu příběh mě zase víc zaujal ve svý první části. (13.03.2014)