Pamětnice

Každá kinematografie má čas od času záslužnou potřebu natočit film vzdávající hold starší herecké generaci ve stylu "dokud jsou ještě tady". Pamatuju si, když byl můj dědeček v osmdesáti letech na maturitním srazu, sešli se tam tři. To je podle mě realita, takže tady to poměrně početné seskupení vitálních dědečků a babiček působilo nevěrohodně. Na druhou stranu Libuše Švormová ke svému závěrečnému monologu potřebovala početné publikum, to je jasné. Nakonec, jako poslední role Zity Kabátové to není úplnej průser. (12.07.2012)

Další amatérský film, který potvrdil všechna očekávání...nuda, nuda a zase nuda. Příběh téměř žádný, křečovitý pokus o ukázání křivd komunismu (opět, to téma už mě začíná vytáčet), i tak to mohlo být zajímavé, místo toho tu byla víc než hodina důchodcovských sedánků a klišé a nakonec jedna teatrální scéna o udávání v padesátých letech. Účast herců jako Květa Fialová, Josef Somr... v tomhle snímku musela být čistá charita, jiné vysvětlení pro to nemám... (16.09.2010)

Úsměvný příběh o stáří, ve kterém se objeví celá řada hvězd našeho hereckého nebe (jen Vladimír Brabec si moc nezahrál, jeho postava profesora sociologie zemře hned na začátku filmu). Příběh má zpočátku dobře našlápnuto jako celkem slušná realistická tragikomedie. V závěru je však dost ochuzený, omezuje se pouze na postavu jedné ze spolužaček (vynikající Libuše Švormová), která se nikdy nesmířila s životní křivdou, od které jsou alespoň zde očištěni spolužáci, do té doby zatrpklou ženou podezíraní. (16.01.2012)

Hodně jsem Magnuskovi fandila. Doufala jsem, že to nebude tak hrozné, jak se líčí ve zdejších komentářích. Bohužel to bylo tak strašné. Tomík měl mít tu odvahu a přenechat námět nějakému zkušenému scénáristovi. Dialogy byly doslova a do písmene utrpení. Povedla se mu jenom babka Bínová, těm ostatním se do huby netrefil. Povedlo se mu dostat na plátno skoro neuvěřitelnou sestavu. Dostal na plátno Zitušku Kabátovou v neuvěřitelných 96 letech. Prostě zplichtil film na koleni a dostal ho do kin. Frajerský kousek, pravda. Ale koukat se na to moc nedá. (22.09.2014)

Klasický příklad rozpolcenosti dnešního stavu českého filmu. Když na to přijde, máme téma. Nemusíme pro ně ani chodit daleko, je odposlechnuté ze života. Máme herce v nejrůznějším věku, kteří jsou schopni a očividně stále nadšeni pracovat. Máme někoho, kdo dá celý projekt dohromady. Ale pak začíná ta část, kdy takový člověk jde s finální realizací k nízko rozpočtovému řešení, ačkoli all star movie by měl být podporován velice snadno. Ale jsme v Čechách, že. Takže převod do hraného filmu připomíná amatérské cvičení, kterému opravdový nechtěný lesk dodávají naprosto neskuteční neherci. Je mi líto, že Pamětnice je ocejchována prací Vlada Štancela a že ta celá herecká generace nenašla v mladých ani jednoho slušného protihráče. Nechme stranou, že velká část scén se tváří jako chladný slzotvorný kalkul a jiné jsou lacinější než-li gondíkovské estrády. Bohužel ale i díky nim jsme opět na hraně zrcadla české malosti, české současnosti. Takže proč to vysoké hodnocení? Protože třeba právě díky té rozpolcenosti se najde alespoň jeden mladý člověk, který pochopí, co znamenalo být v 50. letech svazačka a v 70. chartistka. (21.05.2010)