Norské dřevo

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Moja prvá prečítaná kniha od Murakamiho. Kniha sa mi páčila, tak som bola zvedavá na film. Počas filmu ma napadalo jedine jedno výstižné slovíčko - awkward. Filmové spracovanie vo mne nič nezanechalo, v čom práve exceluje kniha. Kľúčové scény mi pripadali nútené, a takže ťažko som im mohla veriť. Žáner "komédia" by tomu svedčil viac. Keby som knihu nečítala, určite by som si z filmu odniesla viac, no stále, typický b-čkový film. (16.12.2013)

Tak tohle se mi dlouho při návštěvě kina nestalo, abych zhruba hodinu po začátku filmu začala sledovat čas a odhadovat kdy už by mohl být konec. Možná na tom mělo svůj podíl prostředí - zakouřený sál kina Lucerna mi vážně nevyhovuje - ale asi mě k tomu nutil spíše Anh Hung Tran. Vleklé (asi umělecké) záběry na statické prostředí či lidské tváře byly v tomto filmu naprosto zbytečné a zbytečně ve mě vzbuzovaly naději, že už je konec. Ale abych jen nekritizovala. Ve filmu mě zaujalo zvláštní střídání barev. Jako by mezi sytě zelenou a šedo-bílou nic nebylo. Takže buď je člověk šťastný, stále obklopen radostí, užíváním si života a nadějí, že vše to tak zůstane a léto nikdy neskončí a nebo je obklopen jen šedí, studeným sněhem, neštěstím, nemocemi, beznadějí, smutkem a smrtí. Nic mezi tím není. Není možný žádný kompromis. (28.01.2011)

Asi jsem zabila tátu řetězem!!! Vážně se to snažilo navodit dojem, že to bude dráma věrné a čisté lásky? Mně to spíš přišlo jako americká teen komedoška, kde se banda náctiletých snaží souložit (ono to prostě někdy stojí za prd), když to nejde, tak se sesypou (asi v domnění, že po zbytek života to bude stát přesně za tohle) a když už není úniku, zavři oči brouku a ... Tak to ne, tohle! Bohužel jsem předlohu nečetla (no nevím teda, jestli bohužel), přesto musím říct, že scenář je nudný a vleklý (moc se toho nedozvíte), námět je ještě horší (co byste taky chtěli, věřit ještě puberťakům na téma vážnost života?), záběry jsou sice snahou o detail, který vás má zřejmě posunout v ději, ale já jsem si nepustila National Geographic, abych koukala na lesy pod sněhem a lesy bez sněhu....jednou větou: já jsem snad ještě nezažila film, který by mě ani trochu nebavil ani po hodině...Ta jedna je za statečnost, ta se režisérovi upřít nedá, a zvuk, mám dojem, že ten je skutečně povedený (no a tady je vidět, čeho všeho jsem si stačilo všimnout). Možná ze mě čiší jen obrovské zklamání. (11.04.2011)

Do pochmúrnych tónov ladená, sexuálno-citová odysea muža a ženy, spracovaná v silne komornom duchu a umocnená škálou poetických obrázkov, intímnou kamerou a hudbou. Bola som pripravená na to, čo mám od filmu očakávať, preto ma neiritovalo pomalé rozvláčne tempo a veľmi skľučujúca (čo je plus) atmosféra. Obzvlášť musím podotknúť, že sa v ňom nachádza jedna nesmierne depresívna scéna na úpätí skal, dotvorená hereckým majstrovstvom a temnou hudbou, po ktorej bola moja krehká psychika značne otrasená. Chápem aj tie nízke hodnotenia, nie každý prekúsne japonský art a už vonkoncom, keď nie je divák pripravený na to, čo ho čaká :-) (29.09.2011)