The Killer Inside Me
The Killer Inside Me
Režie:
Michael WinterbottomScénář:
John CurranKamera:
Marcel ZyskindHrají:
Casey Affleck, Jessica Alba, Elias Koteas, Kate Hudson, Bill Pullman, Tom Bower, Ned Beatty, Simon Baker, Liam Aiken, Brent Briscoe, Noah Crawford (více)Obsahy(2)
Kontroverzní kriminálka Vrah ve mně režiséra Michaela Winterbottoma, natočená na motivy knihy Jima Thompsona z 50. let, vypráví příběh dvojího života šerifova zástupce Lou Forda z malého texaského města. Charismatický, skromný mladík má temnou stránku – nenávist vůči ženám. Tak postupně odhalujeme, že se jedná o nebezpečného psychopatického sériového vraha. Ve filmu černějším než film noir se ukáže, že temné tajemství nemá pouze Lou... Podle režiséra jde o napínavý příběh, jenž vybízí k zamyšlení nad formami lidského násilí. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (198)
Slušně adaptovaná černočerná klasika od Jima Thompsona (mimochodem na podzim 2010 vyšla v nakl. Argo), ovšem bez četby originálu by mi asi moc nedocházelo, oč v "hrdinově" duši jde. Výhrady by mohly pokračovat: zatímco v knize jdeme spolu s ich-formou, tedy spolu s hlavní postavou do všech jejích šílených malérů, tady, asi zákonitě, se neustále díváme na ni -- tudíž jsme mimo ni. Affleck má jistě dobrý ksicht na koukání, ale to ďábelské ztotožnění jako nad románem se opravdu nekoná. Brutalitu knihy film kopíruje celkem věrně. Komické mi ale přijde, když v sexuálních scénách může být zabíráno dámské pozadí, třeba i zvesela bičované, ale nedej bože, aby divák zahlédl něco jako bradavku. Never! A nakonec ještě -- obsazení ženských rolí je mimo mísu a silnou měrou přispívá k rozpačité recepci filmu. Kate H. se do filmu snad jakž takž hodí, ale ne jako snoubenka Amy, nýbrž jako prostitutka Grace. Kterou ovšem hraje culící se diblík Jessica A., jež jednak vůbec hrát neumí, ale hlavně jí nikdo nikdy neuvěří šlapku. Suma sumárum: vyšší hodnocení si zaslouží hlavně snaha adaptovat tyhle temný pecky minula. A jako retro film funguje na dost dobrých 75 procent. ()
Krom totálně wtf CGI v ohni velmi dobrá a doslovná adaptace působící stejný problém, jako Thompsonova kniha. Vůbec je zajímavé, jak bezpocitově se Winterbottomovi povedlo film natočit (i to násilí je podivně nešokující). Bez znalosti knižní předlohy může pochopení charakteru Lou Forda i děje působit problémy (a soudě dle komentů na imdb také působí). Zatímco výsledným feelingem Winterbottom prokazuje, že Thompsonovi rozumí, scénář je z hlediska orientace v ději absolutně nezvládnutý. Pro fanoušky knihy ryzí potěšení, pro ostatní motivační křížovka, která nemá řešení. ()
Podle režiséra jde o napínavý příběh, jenž vybízí k zamyšlení nad formami lidského násilí. To že tam zmlátím k smrti několik ženských je opravdu k zamýšlení teda takový blábol jsem už dlouho neslyšel. To už může být k zamyšlení každý thriller teda. Jinak nevěřte popisu není zde žádný psychopatický sériový vrah ale jakýsi polda, který zabije 1 prostitutku jejího chlapa (aby to svedl na něho) a pak ke konci i svou manželku a jakéhosi maníka co ho u toho viděl. To celé se odehraje zhruba v 5 minutách zbytek jsou pindy o jeho životě ke konci je zde jakési zamyšlení proč to dělal že mu dělalo dobře mlátit ženské ale jako záminka k vraždění je to slabé. Navíc konec je tupý až to bolí (oni ho zastřelí i s jeho ženou, která to přežila jakože) do toho chytne barák (nevím z čeho asi se budu muset optat režiséra :-) a všichni tam umřou opravdu originální. ()
První shlédnutý film na 45. ročníku MFFKV a hned taková čičovina. Winterbottomova Tristrama Shandyho mám rád, navíc oplývá mnohem větší atmosférou a hravostí, než The Killer inside me, kde je snad vše úplně špatně a postavené na hlavu. Už přemíra postav zapříčiňuje fakt, že je dost těžké se v nich vyznat a ve výsledku se dostavuje jen rezignace. Dialogové pasáže vzbuzují úsměv a úlek, protože to nemohlo být myšleno vážně a ani v žertu. Parodické výstupy ala sprint po ulici s kudlou v ruce nebo výsledné rozuzlení zapříčinily, že mi slezly snad všechny chlupy ze zad a braly nohy na ramena pryč ze sálu. Navíc nechat bloumat Simona Mentalistu Bakera téměř dvě hodiny po pravém vrahovi je nevídané a neslýchané. Casey Affleck tentokrát nevýrazný – málem jsem z jeho Lou Forda usnul. Kam se podělo charisma? Tenhle snímek se nemůže líbit snad vůbec nikomu. A pokud se přeci jen najde pár šťastlivců – budu jim jen tiše závidět, protože očekávání byla veliká. PS: Bible zařazená v knihovničce vedle Freuda - jak zlověstné to znamení. [MFF Karlovy Vary 2010] ()
Galerie (45)
Zajímavosti (7)
- Katherine Heigl, Michelle Williams, Natalie Portman a Sienna Miller byly zvažovány do role Amy Stanton. (Cheeker)
- Snímek byl natočen na motivy stejnojmenného románu Jima Thompsona. (Terva)
- Je zajímavé, že o zfilmování tohoto příběhu se zajímali mnozí režiséři a v plánech figurovala ta nejslavnější jména filmového nebe. Z nejrůznějších důvodů ale vždy z realizace sešlo. Poprvé se plánovalo natočení už v 50. letech, kdy měli hrát hlavní postavy Marlon Brando a Marilyn Monroe. Po smrti Marilyn byl ale projekt zrušen. V dalším plánovaném projektu v 80. letech měli hrát Tom Cruise, Brooke Shieldsová a Demi Mooreová. Ani ten se ale neuskutečnil. A do třetice měl zájem Quentin Tarantino, plánoval natáčení s Bradem Pittem, Umou Thurmanovou a Juliet Lewisovou. Projekt byl odložen po 11. září jako příliš brutální. (Zdroj: HCE)
Jelikož jsem obeznámen s filmografií Michaela Winterbottoma pouze v rozmezí let 2003-2010 – tedy počínaje fascinujícím filmem Code 46 – nebudu tím pádem brát ohled na filmy předcházející. Ze zkušeností s oněmi novějšími počiny si dovoluji tvrdit, že tento progresivní filmař nedokáže uspokojit mainstreamové publikum, a to z jednoho prostého důvodu – ani se o to nesnaží. Reflexní a narativně vrstevnatý Tristram Shandy, artová a sexuálně explicitní drobnokresba vztahu v Devíti písních, pseudodokumentární „nudné“ drama Síla srdce nebo již zmíněné melancholické minimalistické sci-fi Code 46 balancující na hraně spirituality. Vrah ve mně se nejvíce podobá právě Code 46, neboť u obou filmů je k určitému „hollywoodskému“ žánru přistupováno značně progresivně. Winterbottomova novinka – mimochodem adaptace brakového románu – spadá do žánru film-noir, který vznikl ve 30. letech 20. století, vedle klasických žánrových prvků se zde však vyskytují i prvky moderní, díky čemuž by se Vrah ve mně dal označit i za neo-noir. Při projekci jsem si několikrát vzpomněl na Kieœlowského Krátký film o zabíjení, neboť u obou filmů je hlavním cílem především profilace pokroucené mysli, dramatické vyústění ve vraždu a díky famóznímu výkonu Caseyho Afflecka je celá ta podívaná, kdy se z kauzality vyplynuvších násilných aktů stává jednoduchá obsese, neskutečně intenzivní. Pokaždé, když se z milého zevnějšku titulního antihrdiny vyloupne jeho temné násilnické já, je to moment šokující, krutý a děsivě mrazivý. Myslím si, že scéna, ve které se městem pochvalovaný šerif snaží ubít k smrti prostitutku v podaní Jessicy Alby, bude strašit v mysli nejen diváky se slabší povahou a rozhodně se nejedná o jediný moment, kdy člověku zatrne. _____ Vizuálně je Vrah ve mně taktéž na pomezí mezi klasickým a moderním. Prvně Winterbottom natočil celý film barevně (bratři Coenovi svou poctu noir Muž, který nebyl udělali černobíle, stejně tak Soderbergh své Berlínské spiknutí) a dává přednost měkčímu melancholickému svícení před zlověstným tvrdým světlem, díky čemuž ony brutální výjevy vyzní více nečekaně a nepatřičně vůči zdánlivě idylickým 50. létům, v nichž se film odehrává. V některých momentech film dokonce hýří barvami natolik, že připomíná propagační plakát amerického stylu života na idylickém předměstí. V kontrastu s touto vizuální novostí v rámci žánru pak Winterbottom servíruje ikonické obrazy, které dávají vzpomenout na Maltézského sokola nebo Hluboký spánek. Celková atmosféra malebného amerického městečka pak v kontrastu s hnusem, který bublá pod jeho povrchem, připomíná charakter samotného hrdiny – pohledného sympaťáka, v jehož nitru rezonuje čiré zlo (či snad zlost? zlá nemoc?). Jako některé z předešlých Winterbottomových filmů se může i Vrah ve mně zdát vzhledem k celkové délce narativně strožejším a je pravda, že některá ta dramata vřou spíše pod povrchem, stejně tak je třeba do psychiky charakteru proniknout s vlastním aktivním přičiněním. Winterbottom byl „vždy“ (opět upozorňuji na neznalost filmů před r. 2003) hlavně požitkářem, který s divákem komunikuje skrze atmosféru, hudbu a melancholické (či naopak kruté) obrazy. Nechce po něm, aby si nechal vyprávět do detailu vypiplaný příběh, nýbrž aby si ten příběh přímo prožil. A toto Winterbottom jakožto jeden z nejprogresivnějších režisérů balancujících na hraně mainstreamových žánrů a artu zvládá na výbornou. P.S.: To, jak jsou divákovi předkládány indicie pro konstrukci možného motivu vrahova běsnění, aby se vše nakonec zvrhlo čirou obsesi, mě velmi potěšilo. () (méně) (více)