Průvodce

Nechcel som si nechať újsť japonský film ocenený oscarom a urobil som dobre. Tak narýchlo si nespomeniem, ale pravdepodobne ide o najlepší japonský film, aký som videl. Krásny príbeh o postupnom hľadaní lásky k nezvyčajnému povolaniu. Akokoľvek morbidne starostilivosť o mŕtvych znie, v závere alebo už aj počas filmu ako ja určite vyjadríte uznanie. Príbeh je aj humorný aj smutný, nádherne vyvážený a krásne natočený. Ak k tomu všetkému pripočítam naozaj nádhernú hudbu s dojímavou skladbou na cello, vychádza mi film, ku ktorému sa vždy rád vrátim a môžem všetkým iba doporučiť. 100%. (04.11.2010)

Okuribito mě tak nějak... rozpoltil :-) ... Myslím, že se v japonské kultuře po letech vyznám docela dobře. Tenhle film říká o Japoncích velmi mnoho, nejen v dobrém, ale i ve zlém. Jenže kupodivu, ne v té rovině, kterou sděluje v prvním plánu. Hlavní nevyřčené a velmi ostré téma je, že tato profese je jednoznačně eta, vysoce nečistá. Hlavní hrdina, zjevně solidního rolnického původu, se kvůli penězům zaprodal a přijal práci vyhrazenou nejnižší kastě. Ano, kastovní systém byl před stoletím a půl formálně zrušen... jenže realita je taková, že kupříkladu když se chcete někde ubytovat, musíte dát životopis – a pokud jste původem z kasty nedotknutelných, máte smůlu a můžete si jít stěžovat na nádraží (nebo ze sebe udělat aktivistu a tím se ještě více vyčlenit). Ne, tohle vlídný příběh nesmaže, tabu v Japonsku jsou hodně rigidní. Co mi dál vadilo kromě hraní na jinou realitu, byla ukrutná kýčovitost obrazová i hudební. Snad každý exterierový záběr byl laděn na efekt... Což by u milého hořkosladkého příběhu ze života mohlo být také jinak. A teď plusy, aspoň v mých očích... jako obvykle, Hirosue Ryoko a její velmi sympatický lidský projev. A druhé, opravdu pěkné ukázání japonských emocí... Zase, stereotypy nám podsouvají, že Japonci jsou chladní roboti bez srdce. Věřte tomu, jestli chcete – pravda je taková, že nevhodné chování bylo po staletí potlačováno ostřím meče, takže sebeovládání, zachování tváře, přetvařování se, to je základní maska pro život považovaná za nezbytnou. Ale když ji můžete odložit, nebo vás ve vypjatých situacích přemůže žal, vybuchnou emoce o to více (takže to, co může vypadat jako přehrávání, jsou skutečné reakce ode zdi ke zdi). Znám Japonců dost, jsou to lidé plní emocí, jen si hodně hlídají své intimní soukromí... ve smyslu toho, co opravdu cítí. No, rozepsal jsem se docela dost. Verdikt je poměrně kladný, nicméně, výsledný dojem -- film je tak násilně chtěně Oskarový, optimalizovaný na povrchní sledování a hlavně ty porotce, jako třeba Kolja. (08.05.2012)

Je člověk vyšinutej, když dostane nekontrolovatelnej záchvat smíchu doprovázený četnými spasmy při sledování scény, kdy někdo uklouzne na shnilejch potravinách v době uleželýho nebožtíka? Jestli jo, tak já se jdu objednat k psychiatrovi. Ono je to celý tak napůl směšný a napůl smutný. A celý je to krásný... (19.07.2011)

Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory. (08.10.2011)

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... (22.06.2009)