Obsahy(1)
V bombardovaném Londýně roku 1942, uprostřed války, vyhrává hrdina špionážně detektivního příběhu Artur Rowe shodou náhod v loterii pro dobročinné účely jednu z atrakcí, dort z čerstvých vajec. Dort měl získat jiný smluvený výherce a agent nacistické páté kolony v Britanii se pokusí kvůli němu dokonce Rowa zabít. Vnitřně rozpolcený Rowe, který umožnil své nevyléčitelné ženě vzít jed a je vlastně (alespoň ve svém vědomí) vrahem, se nemůže obrátit o pomoc k policii ani k veřejnosti. Ač je sám v pozici štvance, musí v sobě najít dostatek odvahy a síly, aby se pustil do nebezpečného boje sám. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (31)
"Každý potřebuje někomu věřit…" Ale jak poznat komu se dá skutečně věřit? Přiznám se, že mě tato televizní inscenace svou tísnivou atmosférou válečné Anglie a zároveň značným napětím totálně "vcucla", takže jsem v jistou chvíli druhého dílu (je ještě o kapánek lepší než prví díl) nedůvěřoval už vůbec nikomu. Plně tak mohu souhlasit s tezí, že "své šílenství si způsobujeme sami". ()
Greenova průvodní myšlenka, že člověk, který se dostane do styku s tabuizovanou věcí (obecně, a především zde: ublížení, a stačí jen myšlenkou, rodinému příslušníku, především matce, zde manželce), ztrácí životní stabilitu a stává se cílem různých fóbií, výčitek svědomí ohrožujících jeho zakotvení v realitě a paranoidních představ. Osobně mě tato linka zaujala více, než samotná špionážní zápletka, kterou jsem zde ochoten chápat pouze jako podřízenou. Pozn.: Ostatně sám tím (byť ne příliš intenzivně) také trpím. Když mi umíral přítel na rakovinu, v poslední fázi/metastázi jsem si pomyslel: ať už to má za sebou. Byla to však mýlka: sebezuboženější přítel je vždy lepší než žádný. - V tomto ohledu doporučuji knihu Mary Webbové: Vzácný jed (Precious Bane), v níž bratr hrdinky poruší toto tabu velice drsným způsobem hned dvakrát. ()
Ač nejsem zrovna vášnivým fanouškem film se „špionážní tématikou“, musím uznat, že tento černobílý starý televizní kousek se naší televizi skutečně povedl. Hlavní prim hrál samozřejmě výběr skvělých herců - Jiří Adamíra podal výborný výkon, Milena Dvorská zase okouzlila svým půvabem, ale i ostatní byli dobří. Atmosféra rovněž neměla větší chybičky, mělo to tempo, i jistou formu „akčnosti“, psychologie a dramatičnosti – prostě i na tu docela dlouhou délku se u toho člověk nenudí. Co takový lahodný dort může způsobit za neplechu a vyžádá si tolik obětí… ()
Nevážené vedení ČT, podívejte se na tohle, nafackujte si a urychleně rezignujte na své posty. Svým předchůdcům z ČST nesaháte ani po ztvrdlou kůži na patě, natož abyste měli jejich hodnotu. Určitě to nepochopíte, neporozumíte tomu, ale kdysi se i v televizi dělalo umění. S výpravou za pár korun, ve studiu, bez zvláštních efektů. Stačily k tomu „jen" chytrý scénář a parta lidí, která ovládala své řemeslo. Dodávat, že Adamíra je zde skvostný, je snad zbytečné. Za pozitivní překvapení bych označila velmi dobře zvládnuté akční scény. ()
Ode mne je to tentokrát bez připomínek, jedná se totiž o výborné kriminální drama, které zdařile využívá psychologii postav.. Příběh muže nedobrovolně zapleteného do špionážní sítě je napínavý a zejména v druhé části je houstnoucí atmosféra téměř k zalknutí.. Jiří Adamíra má vše, co si divák jako já může přát, ohromné charisma, nepřehlédnutelnou noblesu, nádherný hlas a zcela pochopitelně herecký talent, jeho Artur Rowe je lehce uvěřitelný, podmanivý a v tom sanatoriu jedním slovem fantastický.. Poklona tvůrcům a poděkování tam nahoru, skvělá práce po všech stránkách, bylo mi potěšením.. ()
Reklama