Domov šedých motýlů

Šedo-motýlý kousek hodnotit lehkým nadprůměrem není rozhodně chyba. Nabídne nekoukané obsazení, nádhernou scenérii neznámého ostrova a poměrně chytlavý příběh. Za zmínku stojí i poměrně kvalitně "vykreslené" charakterý hlavních "grázlíků" a věčně hádavá mysl ústředního hrdiny. Nemůžu se však zbavit pocitu, že co do surovosti, drsnosti a přirozeně "krásné" krutosti pojící se s námětem, měl šedý motýl hodně daleko... (08.03.2012)

Severské snímky o napravování zlomených chlapců určitě stojí za vidění a Domov Bourců morušových (ten český překlad názvu je hrůza) je jedním z nich. Vše postupně graduje, vše se dozvíte v pravou chvíli. Není tu místo na sentiment, ani na lepší časy. Zkrátka se smiř a hoď to za hlavu. Ono v životě ani nic moc jiného dělat nejde. Vynikající duchaplný a strastný film. 80% = 4/5 (19.06.2014)

Nezapůsobilo to na mne. Vcelku jednoduchý příběh je vyprávěn uměle složitě se spoustou po dlouhou dobu nesrozumitelných retrospektiv. Navíc mne žádná z postav nezaujala natolik, aby mne její osudy opravdu zajímaly, neřku-li, abych se o ni obával. Je to tak seversky chladné, až to na mne působilo dojmem, že vypravěči spíše jen propočítaně posunují figurkami, než že opravdu vyprávějí. (01.01.2010)

Distributor si kapku přihnul, když psal obsah k filmu nebo ho vůbec neviděl. Ředitel nelítostný nebyl ani náhodou. Jediné co bylo, že se prohlásil za Boha a ostrov si zrekvíroval. Drama, které jsem mohla vidět probíhalo hlavně v hlavách kluků. De facto se musel každý z nich, včetně ředitele, jeho ženy a hospodyně Týny, vypořádávat s nějakým tím kostlivcem ve své vlastní skříni po svém. Být dcerou šéfa ústavu pro chlapce a nemít jinou možnost, než dlít na tak smutném místě sama, bez přátel, je na mašli. Ještě k tomu mít za zády tlupu nadržených chovanců, kteří si do jednoho prošli svým osobním peklem. Divím se, jak pohodově to, holka, nesla. Podobná dramata, kterými si prošli oni, se dennodenně odehrávají za dveřmi bytů stále ... a to je to nejděsivější. (Challenge tour 2015) (12.04.2015)

Tíživé drama v kolonii psychicky narušených opuštěných mladých delikventů (Juhaniho odkrývání traumatu z dětství mi silně připomínalo podobně postupně odkrývanou scénu z Catch-22), kde sem tam probleskne trocha optimismu: kočky, bourci, ženy... Tolikrát zmiňované kouzlo pochmurné atmosféry severských filmů od Islandu až po Estonsko je téměř hmatatelně přítomno i zde. Kdepak ho seveřané berou? Příroda? Mentalita? 80%. (10.04.2011)