Ivetka a hora

Nejcennější na tomto dokumentu je seznámení veřejnosti se zvláštní událostí, totiž zjevením Panny Marie (?) u Litmanové nedaleko Staré Lubovni. Hodnotu tohoto dílka vidím především v tom, že nenásilným způsobem ukazuje víru a oslavuje hodnotu manželství jako svátosti. Za druhé je i zajímavým (i když zřejmě nechtěně) z hlediska etnografického svými záběry života na východním Slovensku (řeckokatolickými obřady a lidovými zvyky). Tak nějak si představuji slušný náboženský dokument. Mnohem působivější pro mne ovšem bylo živé setkání s Ivetkou, která premiéry filmu doprovází po celé republice a odpovídá na dotazy. To, jak jednoduše, přirozeně a vždy k podstatě věci mluví, by jí mohl závidět nejden profesor či kněz. Žádné zbytečné slovo, žádné předvádění se, žádné hraní divadýlka. Samotné technice dokumentu by se dalo ledacos vytknout, ale jeho úspěch tkví především v zajímavém obsahu a poselství. (18.11.2008)

Filmařská práce opravdu těží zejména z osobnosti Ivetky a je zde minimálně zastoupena nějakou invencí štábu. Takto vděčné téma se dalo uchopit trošku pevněji po výrazové stránce. Nechci z toho žádnou efektovou onanii, ale přece jen audiovizuální doplnění mohlo být intenzivnější, ale i tak to byl zajímavý a objektivně zpracovaný dokument, po stránce formální (rozhovry, objektivnost, absence uklouznutí k filmové agitce) je to víceméně v pořádku. 75% (27.08.2009)

Hlavná cena Festival dokumentárnych filmov Jihlava 2008. Priemerný dokument by to bol po formálnej stránke, ale po obsahovej a osobnej stránke je pre mňa jedinečný. Je to totiž o mojich koreňoch, s rusínčinou, ktorou hovorím a s gréckokatolíckou vierou, ktorú vyznávam. Je to pre mňa pozdrav z domova. MARIJO, MATI BOŽA SKRY NAS PID SVIJ PLAŠŤ! (22.11.2008)

Film Ivetka a hora lze rozdělit na dvě části. První vypráví o zázraku a o poutním místě, ta druhá část vypráví o pocitech Ivetky, která byla jednou z těch, kteří byly u zjevení Marie. V první části chce zabrat film ze široka a v druhé jít do intimních zážitků Ivetky. Jenže té se dočkáme jen letmo. Informací se nám příliš nedostane a spousta zajímavých otázek, které diváka při sledování filmu napadnou, zůstane nezodpovězeno. Jak se Ivetka vyrovnávala se svou vírou v době puberty? Jak se na to dívá její manžel? Jak dopadla její kamarádka? [...] Po dlouhém přemýšlení to však musím zvážit i z jiného hlediska. Vít Janeček se snaží totiž vést s Ivetkou upřímný a hlavně intimní dialog. Musí volit organickou režii, která vyplývá z ochoty Ivetky zpovídat se před kamerou. Nechává jí tedy říct vše, co má na srdci a co potřebuje říct a nikdy jí do toho nezasahuje (oproti ostatním lidem, které svými přiznanými otázkami přímo vede k nějakému dramatickému cíli). Ivetku vlastně nerežíruje, ale pouze sleduje a nesnaží se jí onou zpovědí někam dovést. Ivetka se vede sama a možná proto neřekne mnoho informací za kterými se žene nedočkavý divák, ale řekne mnoho informací, které ona sama potřebovala říct. Tento dokument pro ní funguje jako očista, jak to i sama přiznala při premiéře, když řekla, že tento film pro ní byl i odpovědí na několik podobných dokumentů, ze kterých neměla dobrý pocit, a které nevystihly, to co ona prožila. Odpustím Vítu Janečkovi jeho občasné stylistické výstřelky, jako je třeba inscenace zvuků při zjevení a nezbyde mi říct nic jiného než, že jde o čistou práci. Svou nenuceností dokument možná diváka nezasáhne přímo do srdce, ale to rozhodně neznamená, že je něco špatně. Naopak, Janeček se výborně vyhýbá jakékoli manipulaci, nějakému vedení diváka a také zásadně nepracuje s emocemi. Více jsem se o tom rozepsal zde. (17.11.2008)

Největším zjevením tohoto filmu je samotná Ivetka, které se podařilo i s břemenem dětské vizionářské zkušenosti a církevně-mediálního humbuku kolem dospět ve vyrovnanou, moudrou ženu, jejíž svědectví - byť postaveno na důvěře v Boha - může ve své autenticitě oslovit i skeptické diváky. Režisér sice ukáže téma mariánských zjevení v Litmanové z různých stran (vedle přesvědčivých slov samotné vizionářky postaví byrokraty v kolárcích i zástupy stojící frontu na zázračnou vodu), hlavní pozornost však soustředí na dívčin osobní příběh, na její boj o nalezení vlastního povolání. Její normální (hluboce normální, nikoliv všední) dospělost je malým zázrakem. Mnohem pravděpodobnější by bylo, kdyby se nechala zmanipulovat do role mocí nadané, divotvorné panenky, anebo se naopak zcela vzepřela Bohu a obrátila se ke své zkušenosti zády. Neudělá ani jedno z toho; zdá se, že se našla, a její cesta tak může být obrovskou posilou pro všechny, kdo hledají své místo. (14.12.2008)