Věrná kopie

toto bylo pro mě velké zklamání, hlavně kvůli zdejšímu vysokému hodnocení - hlavně u mých oblíbenců, kterému nerozumím. Už dlouho jsem neviděl tak "nefilmově" vyprávěný děj a vyloženě jsem se u něho nudil. Kamera byla hodně nezáživná a obraz mi připadal zbytečný i vzhledem k tomu, co tam ti hlavní postavy řešili a dělali. Možná by příběh víc vynikl v rozhlasové hře nebo v divadle. Ta hvězdička má u mě skoro namále, ale odpad by si to nezasloužilo. (17.12.2011)

V podstatě jen polodetaily mluvících hlav, a to často i tam, kde by měl být třeba celek (když se chce spisovatel kochat krajinou), nebo detail (podpisuje knihu). Zatímco u Linklaterových filmů dialog odněkud někam směřuje, má vnitřní napětí, informaci pro diváka a nese s sebou nějaký příběh, který postupně rozplétáme, zde se často jen medituje, někdy ani to ne, a vztah obou postav není jasný - proto to pak hapruje. Proč on za ní přišel? Proč se nechává zatahovat do tak pitomé hry? Ta ženská je nepořádná (střevíček na předním sedadle), hysterická, nepříjemná, chybí jí jakékoliv kouzlo. A mezi námi, Juliette Binoche zde vypadá poněkud staře a opotřebovaně, nemůžu si pomoct. Zbytečně promarněný potenciál, protože některé myšlenky jsou zajímavé ("není jednoduché být jednoduchý", "cíleně jet bez cíle")... - EDIT - MOŽNÝ SPOILER!: Totiž, kdyby byl vztah obou postav jasný, divák by s nimi "šel" a víc si to užíval. Ale takovéhle tápání, jaká ze tří variant je ta pravá, je k ničemu. (Jsou skutečně manželé a jen hrají - pak to kopíruje Promiň, jsi ženatý nebo Dva na cestě. - Skutečně se neznali a jen hrají? Pak to kopíruje Linklatera. - Nebo je to jeho milenka a on netuší, že z poměru tehdy s ní má dítě? Pak to kopíruje některé italské filmy.) (02.05.2011)

Co nadělám, asi ze mě nikdy nebude ta pravá vyznavačka francouzských artových filmů. Přitom je spousta věcí, které jsem na filmu i oceňovala - magické prostředí toskánských uliček, náměstí i zelené krajiny, cítila jsem vůni tamějšího zemitého vína, nasávala atmosféru nedělního odpoledne, obdivovala Shimellův odměřený šarm i unavenou krásu Juliette Binoche ( to jak plynule přecházela z francoužštiny do italštiny a hned nato zas do angličtiny, nemělo chybu) , která svou nervní, životem zklamanou hrdinku zahrála tak dobře, že mě chvílemi možná až iritovala, aby mi jí následně bylo zas nesmírně líto. Vlastně se mi líbilo všechno kolem, jen ne ústřední kostra příběhu. V první polovině mi ti dva se svými vyprázdněnými dialogy o umění připomněli Woodyho Allena, bez jeho vtipu a satirického nadhledu a když se to ve druhé polovině přelomilo ve vztahové konverzační drama, s nostalgií jsem zavzpomínala na takové filmy jako Před půlnocí nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, které mě chytly přeci jenom o trochu víc. Ale jak už jsem podotkla, asi nejsem ten pravý divák. (21.10.2014)

Abbas Kiarostami se vydal do Evropy a vyšlo mu to. Natočil zajímavý příběh o páru, který se náhodně potká a hrají spolu hru na manžela a manželku. Je to zvláštní hra a vy ani nevíte, jestli je to pořád hra, nebo je v tom i něco víc. Díky skvělým hercům a zajímavé, místy až absurdní atmosféře, dovede film snadno zaujmout. (29.11.2016)

Velmi pěkné, velmi příjemné a zábavné. Film je úžasně promyšlený. Určitě je snadné to označit za festivalové klišé. Objevuje se podobný námět, motivy, rozvolněnost a vše ostatní na co jsme zvyklí z receptu pro umělý festivalový film. Jenže tady to funguje, má to smysl, Kiarostami pracuje nápaditě a rafinovaně. A já si film užil... (13.04.2011)