Muka obraznosti

Adaptace Paralovych romanu byly tehdy mj. jednou z mala prilezitosti videt (alespon cast) naheho zenskeho tela. Zde v mire pozehnane... :-) Dale vyzdvihuju vykon Blahove, ktera byla opravdu vyborna! A puvab Moniky Zakove potesil unavene divakovo oko...klobouk dolu, ta byla fakt hezka. No a pak agenti Cepek-Jiraskova...Ti jsou jak z jineho sveta. P.S.: Potesilo, ze Jana Sulcova posloucha desku Very Rackove...tu si taky obcas rad poslechnu. 3+ (21.01.2014)

Mozna ze to tak za komousu bylo , ja byl jeste v CR . Ale to jsem byl jeste Pubertak . Kdyz jsme odchazeli tak mi bylo 14 let. v roce 1985 . tetno film jsem mel moznost videt . cesky filmy miluju a sbiram je a stahuji . nejakou nahodou jsem se k tomuto filmu dostal a cetl nejake zajimavosti , nevim co je na pi. Blahove tak zvlastniho ze o ni tak stali aby v tomto filmu hrala a Pomeje ten je uplne antierotickej. To bych si v te roli v te dobe predstavil spise Lukase Vaculika nebo Jana Potmesila. Blahova je odpuzujici a dekuji neoprel bych ani lopatu. Ale jde tou o neco jineho ze. Vadi mi jedna vec a to ze se v ceskych filmech nekdy az moc podbizi erotika a lascivnost a to je u tohoto filmu v kazdem pripade . Parala nemusim a nikdy mu neprijdu na chut. (07.06.2009)

O problémech čerstvě vystudovaného chemického inženýra, který nastupuje do svého prvního zaměstnání a jehož představy a plány se střetávají s tvrdou realitou života. Takové je motto knižního románu autora Vladimíra Párala, který byl koncem osmdesátých let zpracován do filmové podoby. Přestože se v předloze příběh odehrává v osmdesátých letech, ve filmu je zasazen do let padesátých, čímž se vlivem námětu řadí mezi takové snímky, jako je „Svět otevřený náhodám“ 1971) a „Rytmus“ (1980), byť se děj v obou případech odehrává v letech třicátých. Podstata námětu o hlavním hrdinovi je stále stejná. Zajímavé je, že oba snímky jsou natočené taktéž dle knižní předlohy a každá je přitom od jiného autora. Jako kdyby bylo za socialismu spisovatelům dáno zadání, o čem mají psát. K tomu nelze připojit také film „Hauři“ (1987), který sice už knižní předlohu nemá, ale podstatu věci má stále stejnou. No nic. Tentokrát tu tedy máme mladého inženýra chemie, který je vášnivý čtenář romantických historických románů a tak trochu snílek. Charakterově je inteligentní a talentovaný, ale zároveň také naivní a impulzivní. A právě to je jádro věci, neboť ve svém prvním zaměstnání se dostává do silné konfrontace svých snů a skutečnosti. Ve svých představách je sice úspěšný hrdina jak v práci, tak i u žen, avšak společenská realita v pracovním nasazení i v soukromí je pro něj katastrofálně jiná. Je mučen realitou ve víru své obrazotvornosti, čímž na své cestě životem musí hledat sám sebe a hlavně to, co v životě doopravdy chce. Na konci osmdesátých let byla v politice v plném proudu tzv. *přestavba*, což pro filmové tvůrce znamenalo jisté uvolnění, takže hlavně častým erotičnem se od podobných výše uvedených snímků hodně odlišuje. Moralizační aspekt však zůstal zachován. Film je, jako obvykle, kritický vůči tehdejšímu společensko-politickému systému. Mladý inženýr je představen coby symbol mladého generace, který se snaží najít svůj vlastní hlas v socialistickém prostředí. Po dějové stránce je kapánek náročný, obzvlášť v psychologických oblastech a projevovaných symbolech, takže vyžaduje od diváka určitou míru zapojení. Nejedná se o obyčejně jednoduchý příběh o lásce a ztrátě, jak to může na první pohled vypadat. Především se prezentuje úvaha o životě, společnosti a lidské existenci. S tím je spojeno také určité varování před nebezpečím manipulace a ovlivňování lidí a právě v tom je celý koncept hodně zajímavý. Na bodech ale hodně ztrácí vizuální stránka. Padesátá léta přece jen vypadala poněkud jinak. Jednou dobovou tramvají v pozadí to tvůrci nezachránili. Sice je škoda, že se jedná o další film, který v době uvedení vlivem politické situace naprosto zapadl do divácké nevědomosti, ale protože má svoji moralizační hodnotu nadčasovou, má divákům co říct i dnes. (07.09.2023)

Filmový přepis vcelku věrně odráží úroveň i určitou konjukturálnost tohoto "libereckého" Páralova románu. Pozoruhodně přesný je i přepis a zachycení doby, do níž se hlásí. To ostatní už tolik neupoutá: banální pubertální příběh dravce, který se pokusil - špatně - lovit dřív, než dospěl. A také podle toho dopadl. Rozhraní všednosti i již dotčené banality posléze vyznívá ve prospěch té druhé. A "socialistického" výrobního příběhu, který limituje možnosti prakticky všech herců. Nad průměr jak literární předlohu, tak i MUKA povznáší páralovské kultivované literární řemeslo. Drhově režii nelze vytknout úroveň zpracování - ta je špičková - ale volbu námětu. Diskuse nad tím, zda i tato kniha náleží do někdejší "severočeské literární školy" je dnes pro vyčpělost podnětu anachronní. Film kupodivu nikoliv. V polistopadovém kontextu totiž stále patří do nadprůměru tvorby. (25.03.2008)

Kniha je v porovnání s tím nejlepším od kdysi dobrého, dnes polozapomenutého spisovatele, který si udělal jméno popisování ústecké reality, velmi, velmi špatná. A filmové zpracování, které natočil dvorní režisér nekonečné sračky RP a VKV shitter Drha, není jen špatné, ale vskutku strašné. Pomeje v dobách, kdy se ještě podobal člověku a ne praseti, obyvklá sestava štěkařů a stínařů, mezi nimi, jak pěst na oko tehdy ještě hezká Dáša Bláhová...proč tedy jedna hvězda? No, jo, proč? Ale co, o jednu hvězdu nezchudnu a soudruh Drha je tak nějak zvyklý (06.05.2010)