Poslední noc v Římě

Nenechme se lacino svést, tohle není žádná Vicky Cristina Barcelona stárnoucího, vilného a trapně sebedojímavého pána. Medem je naopak čím dál zapeklitější, a nakonec se mu podařilo něco velkého a – magického. Zachytil, jak z nuly vznikne mezi dvěma bytostmi opravdový vztah, aniž by se budoval na čemkoli z toho, co se obecně považuje za zcela zásadní podmínky. Sledujeme pravý opak čehokoli, co by mohlo i podle jediného psychologa ze sta zakládat partnerský vztah, jemuž by kdo racionální dával reálnou šanci: dvě přitažlivé mladičké a něžně líznuté dívky se potkají v baru nejromantičtějšího města Evropy, mají před sebou jedinou noc, bez představy, jak ji strávit a jestli vůbec spolu, laškují, ale k ničemu se nenutí a nezavazují: jedna z nich nemá vůbec lesbické sklony a příští den se má vdát a hned ze začátku večera dvakrát odchází ze scény, aniž by ji ta druhá, zkušenější a zdánlivě zacílenější, zadržovala. Dívky si o sobě sice vyprávějí, ale obě si vymýšlejí, ne tak z potřeby lhát, okouzlovat a získat si tu druhou nějakým dojemným obrazem, jako spíše z intimní rozmarné a zálibné vynalézavosti, z osobní rozkoše nakládat s realitou volně, s kočičí elegancí, rafinovaností a pružností, i kdyby tím naopak měly tu druhou odehnat; neboť s každým dalším kolem jejich dialogu – jsou to skutečně kola, jako v debatní lize či experimentální divadelní hře, na vymezeném prostoru hotelového apartmá, jehož dispozice a dekorace hrají fabulační roli a jsou zapojovány a využívány, kola oddělovaná ryze erotickými hrátkami (jež lze chápat jako broušení drápků, prohlubování vnímavosti, citlivosti, výměnu složitých, slovy nesdělitelných signálů, ladění vzájemnosti), po nichž jsou dívky sobě skutečně pokaždé více nakloněny, obeznámeny na slovy nepostihnutelné rovině, a dostávají se pokaždé do další, zřetelně sofistikovanější a komplikovanější fáze – vyvstává čím dál jasněji, že jejich „lži“ jsou od počátku jen měkčí podobou pravdy o sobě. Cokoli, co člověk řekne, o něm nakonec vypovídá, a skrze přetočené příběhy nakonec lépe a v nuancích přesněji než tzv. tvrdá, čili zjednodušená pravdivost, upřímnost, a tedy vlastně lež. Poznání a pochopení si cestu najde skrze jakákoli slova, dovedeme-li vnímat měkké, neostré signály (pohybujeme se na škále: soft vs. hard, fuzzy vs. sharp, analog vs. digital...). Medem tak usvědčil všechny společensky obyčejně vyzdvihované hodnoty (evidentně nefungující, proto přece máme poradny a rozvodny) jako otevřenost, upřímnost, zralost, spolehlivost, dlouhodobost, sexuální neuspěchanost, střízlivost etc., které podle psycho- socio- a dalších logů zaručují trvalý a hluboký partnerský vztah z toho, že náleží pouze k idealizované, povrchové, a tudíž neexistující rovině, a jsou dokonale scestné, neboť hloubková struktura, unikající tvrdé logice, má docela jinou, komplexnější povahu, zázračnou, nepochopitelnou, intuitivní, magickou. *** Ano, i já jsem si u erotických scén odhlížela, říkala si, že nemám zapotřebí se na ty dvě dívat, jenže na konci filmu jsem pochopila, že se to stalo, že mezi těmi dvěma rozpustilými šelmičkami skrze jejich hrátky vzniklo – aniž by si je plánovaly – trvalé napojení a poznání, s nímž se už musí počítat, ať reálně udělají cokoli. Vztah, najednou jsem viděla, že tam je, skutečné napojení. *** Přestože jsem měla zprvu výhradu ke způsobu zobrazování, natočení filmu tvrdou, reklamně přefiltrovanou kamerou, vzápětí mi došlo, že každý jiný způsob než takhle neosobní by byl zavádějící, neumožnil by čistě ukázat, že se to mezi nimi stalo, že to není zavádějící manipulace umělecké kamery. *** Jsem ráda, že Medem nestárne a nesenilní, ale naopak dostává se čím dál víc pod kůži nezáživně translatované realitě 20. století, rozrývá ji jako povrchovou skořápku a pod ní odhaluje tu zajímavější, měkkou a fascinativní, hravou a tajemnou realitu, k níž se s počátkem 3. tisíciletí začínáme navracet. (05.04.2013) (méně) (více)