Muž ve stínu

Polanského mistrovské dílo, které je spíš než hitchcockovské (co do pojetí ústřední postavy - nepravý muž ocitající se v síti intrik) či antoniovské (co do formy - vyprázdněnost či omezenost vyprávění s dlouhými, promyšleně komponovanými záběry, "napojenými" na hlavní postavu) především pakulovské, po vzoru paranoidního thrilleru POHLED SPOLEČNOSTI PARALLAX a fabuli rekonstruujicích VŠECH PREZIDENTOVÝCH MUŽŮ. Jelikož nemám co vytknout, mohl bych tímto konstatováním skončit, ale nedá mi to, abych se nevyjádřil jednak ke změnám oproti knižní předloze, jednak k početné skupině kritizující konec. Kniha Roberta Harrise nezapře, že její spisovatel si udělal jméno především historickými publikacemi, a tak je dění zasazeno do určitého časoprostoru, kdy každé vyjádření k politickým osobám či incidentech slouží k uvědomění si inspiračního zdroje - kritizovaného předobrazu, protože se jako čtenáři ocitáme v místech, kde jsou naprosto běžnou věcí bombové útoky ad. Cílí se tak na čtenáře, který je nejlépe Britem, a tak je závěr koncipován jednak jako určité svědectví o jedné době vlády určité osoby, jednak naplněním osobní i pracovní roviny (komu je kniha předána, aby ji dal do tisku, pokud se duchovi něco stane, zároveň i sepsání vlastního díla sám za sebe, nikoliv za druhé). Film je spíše než svědectvím o době žánrovým pastišem, který se primárně soustřeďuje na pracovní rovinu a tu osobní eliminuje na minimum (přítelkyně je zmíněna pouze jednou, nedochází ke sporu mezi ní a jím; komplikace pracovní roviny tou osobní - souloží - slouží k profilaci zdánlivě nedůležité postavy). A k "debilnosti" pointy: V tom případě má hodně Polanského filmu naprosto debilní pointu, protože ta z MUŽE VE STÍNU se nijak výrazně svou myšlenkou neliší např. od ČÍNSKÉ ČTVRTI či SMRTI A DÍVKY (nemožnost dosažení spravedlnosti), svým stylem od NOŽE VE VODĚ (práce s mimoobrazovým polem a nezodpovězení otázky přežití) a z hlediska vyprávění od ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO či DEVÁTÉ BRÁNY (vyprávění omezené na jednu z postav, která se snaží dobrat toho, jak se věc skutečně měla, končící rekonstrukcí událostí hlavní hrdinkou/hrdinou, aniž bychom se dozvěděli o oprávněnosti dané paranoie). Jde tak o film pro cinefily, kteří mohou spekulovat, jak si Polanski toho Oscara za režii převezme tentokrát. :) (17.09.2010)

Dobře vedená oldschool paranoia, která však více než záživný děj a bezprecedentní tah na branku využivá k vyprávění tématicky dobře nosného příběhu minimalistickou výpravu, ponurou atmosféru a x dalších Polanskiho filmařských detailů a propriet, při kterých se sice člověk možná pousměje, jak to má pán všechno vypointované a v ruce, avšak mohlo by to být mnohem zábavnější a svižnější. (14.01.2017)

Chvílemi jsem se dost bál, že dvouhodinová stopáž filmu + utahaný styl vyprávění mě donutí film vypnout. Obavy se nevyplnily a děj celkem solidně vyplňuje to prázdno, které díky špatnému scénáři vzniklo. Chvílemi se tam řeší zbytečnosti, které nemají vliv na celkový výsledek a přesto se jim prostřednictvím napětí a tajemna dává ohromný význam. Celkově rozuzlení filmu je nedostačující, vyznívá do prázdna a diváka nechytne za koule. Přesto tento film vřele doporučuji, protože za zhlédnutí stojí, třeba jen díky tomu, že se zde střetávají herecké hvězdy. 68% 04.12. 2010 (04.12.2010)

Velmi pěkně natočené s pochmurnou deštivou atmosférou, bohužel však víceméně o ničem. Vzhledem k poměrně (zbytečně) dlouhé stopáži to má téměř nulovou zápletku a takřka nijaký závěr. Na tunu ideově zaujatého politického řečnění připadá zhruba jedna jediná napínavé scéna. Musím tedy říct, že mě Polanski tímto filmem spíše zklamal. Co do napětí je to jen slabý odvárek žánrové špičky, i když technicky skvěle provedený. V porovnání s letošním Shutter Islandem je The Ghost Writer jednoznačným poraženým. (08.07.2010)

Polanski si prostě beze spěchu točí svůj kriminální :-D mysteriózní snímek okořeněný pečlivě dávkovaným vtipem,a mě v kině nezbývalo, než jednoduše žasnout. Ghost Writer je příkladem toho, že i v dnešní době lze moderně natočit poklidné, neuspěchané filmy, ve kterých děj postupuje jakoby mimochodem, a divák má pocit, že tajemné zákruty odhaluje on sám, ne McGregorův hrdina. Ze začátku sice režisér chrlí moc informací najednou, ale najednou se vše ustálí a mě čekal milý výlet do tajuplného světa špinavé politiky. S žádným hercem jsem neměl problémy, a ústřední dvojice se skutečně předvedla v tom nejlepším možném světle. Verdikt je prostý: o něco více hudby, malinko kratší stopáž, a bylo by to za pět. To napětí je dechberoucí. (01.07.2010)