V moci davu

Sociálny experiment podľa Rubena Ostlunda. Fragmenty príbehov spojené dokopy. Každý sa dotýka inej témy a každý príbeh je špecifický a prispôsobený potrebám režiséra a toho čo chce povedať. Či už sa jedná o zatajovanie, detskú naivitu, alebo čudné hrátky mužského osadenstva, alebo šikanu na škole, prezentuje nám osudy ľudí nevybočujúcich zo svojej sociálnej triedy. Príbehy neukončuje. Kamera je statická. A ako keby sa snažila držať si od postáv odstup. Zároveň, ale vďaka tomu vytvára dokumentárny kontrast stojaci oproti režisérovej fikčnej výpovedi o súčasnej spoločnosti. Tieto dva fragmenty sa spájajú a vzniká nevšedné dielko, čo nič nerieši, ale má v sebe silné stopy dokumentárnych nezúčastnených postojov. Skvelá práca s postavami. (02.12.2014)

Švédská mozaika složená převážně z drobných trapností všedního dne. Abych vám přiblížil tu druhou větu uvedenou v obsahu, dodám, že často jsou v záběru třeba jen nohy promlouvajících postav, nebo je v záběru jen jedna ze tří rozmlouvajích postav (a to vždy po celou dobu dialogu). Nevím, jak dlouho vám to přijde zajímavé, ale mě začal film založený hlavně na podivných úhlech záběru ke konci nudit. Možná to chtělo ještě nějaký děj. (15.07.2008)

Rozhodl jsem se trochu prozkoumat filmografii Rubena Östlunda. Po zhlédnutí Čtverce jsem nabyl dojmu, že jde o kreativního a pozoruhodného režiséra. Nejdříve jsem si zvolil V moci davu, čímž jsem se vrátil lehce do období vysokoškolských studií, konkrétně sociologického semináře, jejž jsem považoval za jeden z nejlepších předmětů. Jednou jsme hovořili dlouze o davu a jeho síle, moci, agresi a mnohdy nevysvětlitelné energii a patologii. V tomhle filmu jsme měli možnost vidět spoustu názorných ukázek, nejvíce mi uhranula scéna s dvěma čárami ve škole - mnul jsem si oči, říkal jsem si, zda nejsem unavený anebo už mám slabší zrak, až mi došla pointa. Ostatně učitelka ve mně vyvolávala nejvíce ambivalentní pocity. (28.09.2023)

(CINEMA MUNDI 2010) Roy Andersson v letech 2008-2009 nic nenatočil, a tak se Švédsko na festivalu toho nejlepšího, co daná kinematografie vyprodukovala za předchozí rok, prezentuje alespoň filmem, který je "royanderssonovský". Inspirace švédským klubovým tvůrcem je patrná, ale V MOCI DAVU se vzdaluje surrealistickému pojetí jeho pozdějších snímků a obrazové kompozice, i když nápaditě řešené, neozvláštňuje jinak než netradičním úhlem záběru. Patrná je snaha o realistické, až civilistní pojetí, které se apriori vzpírá jakékoliv "klasické" dramaturgii, a tak je pětice příběhů spojena spíše tématicky a nemůžeme očekávat, že by se jednotlivé postavy setkaly či by se linie spojené s některými byť jen dořešily, protože takhle to v "normálm životě" nechodí. Švédský reprezentat a zároveň zakončovací snímek Zlínského psa je tak povedeným a myšlenkově podnětným debutem, jehož formální neotesanost a nedostatky spojené s hereckými výkony, dialogy či patrně nevalným produkčním zázemím jsou obráceny v klad, protože Ruben Östlund má co říct, aniž by vynášel soudy, i když si musí vypomáhat žánrovými postupy. (03.03.2010)

Druhý celovečerní film Rubena Östlunda se skrze přiznanou tematickou rovinu, k čemuž odkazuje už samotný název, jeví jako daleko ucelenější a sjednocenější nežli jeho debut Mongoloid s kytarou. Östlund opět nechává kameru stát na místě a snímá postavy z větší dálky nebo snímá jinou část těla než obličej, čímž se jaksi odpoutává od dění před kamerou, nestává se aktivním účastníkem událostí, ale "jen" jejich zprostředkovatelem. Tento koncept je mi velmi sympatický, zvlášť v momentech, kdy natočená látka pojednává o závažných sociálních problémech či jevech, což problematika davu/chování jedince v davu/ve skupině a mimo něj/ní zcela jistě je. Právě zvoleným tématem se poněkud odpoutává od jisté "anderssonovské" poetiky, která byla citelná v jeho debutu. Svým způsobem lze hledání vlastního výrazu u Rubena Östlunda analogicky srovnat s maďarským příkladem Benedeka Fliegaufa a jeho "vzoru" (či mentora, pokud chcete) Bély Tarra, kdy Fliegauf ovlivněn Tarrovými černobílými formalistickými opusy natáčí neméně "extrémní" díla jako Houština, Dealer či Mléčná dráha, aby poté směřoval ke snázeji rozkódovatelné, artové a divácky přístupnější produkci se snímky Lůno a Je to jen vítr. Podobný posun vnímám i u Rubena Östlunda, jenž svůj výraz zřejmě nalezl a dovedl k dokonalosti s dalším snímkem Hra. (03.07.2013)