Zakletý v čase

V rámci romantických filmů nadprůměrné dílko. A to hlavně díky fungující chemii mezi Rachel McAdams a Ericem Banou, kterým opravdu věříte, že byli stvořeni jeden pro druhého. Druhým velkým kladem je právě ta zajímavá zápletka s cestováním v čase, díky které například ( ! lehký spoiler ! ) mladá Claire před oltářem řekne ano staršímu vydání Henryho - muži, který ji jako malou holčičku navštěvoval a do kterého se zamilovala. Díky takovým momentům, u kterých musíte zapojit hlavu (nejen si uživat velkou světovou lásku), film získává nový rozměr. Škoda, že finále filmu není tak vygradované jako třeba u Frekvence (s J. Caviezelem a D. Quaidem). A i během sledování mi docházely logické díry u té sci-fi složky filmu. Ta romantická část nicméně funguje na jedničku s hvězdičkou. (24.01.2010)

Sice nevím, co Clare na Henrym tak viděla, hlavně když měl tu nejhorší vlastnost, co muž má a to kdykoliv a nečekaně zmizet a vrátit se, no prostě někdy :o) Ale nemůžu si pomoc, Rachel si umí vybírat, nejdřív si mě dokázala získat v Zápisníku lásky a teď v tomhle. Problém je v tom, že v Zápisníku lásky byl ještě k sežrání Gosling, tady žeru jenom ji, pánové prominou. Cestování vem čert, nejdřív jsem to chtěla pochopit a v horším případě ubírat hvězdy, ale kašlu na to, jediné za co beru hvězdu je to, že ty nudle na rukávě si musím vyprat sama!! (16.10.2011)

Originální a zajímavou atmosférou prodchnutá romantika, jejíž hlavní devíza jí zároveň totálně podráží nohy. Ono totiž jakmile se někde začne cestovat časem, přestává veškerá sranda a scénárista musí začít sakra přemýšlet. A to se nestalo, ba ani nemohlo, snímek, kde hlavní hrdina žije ve své době, ale téměř neustále mizí a objevuje se na místech a v dobách různých jiných minulých i budoucích a to vždy v blízkosti svých blízkých, totiž dokonale promyslet z hlediska teorie chaosu opravdu nelze. Jde ale především o přístup k onomu jevu cestování v čase. To, že snímek naprosto ignoruje byť jen minimální vědecká vysvětlení toho, že člověk si jen tak sem tam poskakuje časoprostorem (jediná zmínka o původu onoho „onemocnění“ je, že je to genetické), budiž, je to romantika, nechtěli z toho dělat sci-fi. To, že všechny zúčastněné to nechává chladné a chovají se jako kdyby hlavní hrdina necestoval časem, ale měl střevní potíže a čas od času musel urychleně a bez varování „zmizet“, to už působí docela úsměvně. Ovšem pravá sekyra do zad příchází právě v samotném cestování v čase, nad kterým pokud se jen maličko zamyslíte, najdete v něm víc logických chyb a nedotažeností než ve všech timetraveling filmech co jsem viděl dohromady („zkoušel jsem zabránit smrti matky, ale nejde to, stejně se to stane“ – tím končí veškeré vysvětlování toho, jaké má hlavní hrdina na svých výletech možnosti osudových zásahů) . Čili z romantického hlediska výborné, neotřelé a svěží, mezi Banou a McAdams to funguje (ačkoliv takový vztah by těžko vydržel) . Chraň vás ale Alláh nad tím přemýšlet a hledat nějaké souvislosti a teorie. (10.03.2010)

Romantika skloubená s cestováním v čase-to má něco do sebe. Rozhodně nejde o druhý Osudový dotek, ale je to zrovna tak dobré, jen o něco více přeslazené, což mně osobně nijak nevadí. Rachel hraje přesvědčivě, je moc sympatická a Bana mě vcelku příjemně překvapil, jeho cesty časem mě dost bavily. Pro mě jeden z oblíbených filmů a navíc s dojemným koncem:)Doporučuju i knižní předlohu, ta je taktéž výborná. (27.11.2011)

"Už to mám!!!", vykřikla nadšeně neúspěšná autorka argentinských telenovel a baculatou rukou smetla z opěradla křesla jednu ze svých šestnácti patologicky obézních koček. "Hlavní hrdina bude cestovat v čase! Do prdele s logikou, hlavně tam musí být láska!. Tak tohle bude trhák. Henry bude cestovat a cestovat a cestovat a cestovat, protože je mutant a Clare bude smutná a hodně plakat! Láska, která přesahuje hranice času! To je taková krása!!! ", rozvíjela nadšeně svoji myšlenku k "dokonalosti", zatímco se kolébala k počítači. Tlustým prstem nasměrovala myš k souboru "Rozervaná srdce", otevřela jej, ve dvouřádkovém seznamu postav přejmenovala Marii-Luisu a Rodrigua na anglické ekvivalenty, které ji v tu chvíli zněly nejromantičtěji, protože připomínaly některý z románů pannen Bronteových a začala freneticky ťukat do klávesnice. "Ježiš, to je tak smutný! ", prohlásila tklivě po dvou hodinách nejkýčovitějšího textu, jaký v životě napsala, setřela slzu stékající po tvarohovém obličeji a mohutně se vysmrkala do rukávu růžového županu s pelikány, ze kterého ji až nestydatě lezl její enormní pupík. ***** Z takového blábolu prostě musí být každá zasraná hospodyňka, RAPIDUS a SOCHOKING totálně perplex, že si přes slzy ani nevšimnou, jaká to byla hnusná, povrchní a nudná peachovina. (21.09.2010)