Mlčení Lorny

Přece jen mi ta základní plán scénáře filmu - skrývání emocí - přijde trochu na efekt. Je rozdíl mezi lidmi, kteří emoce nemají - Fabio či Sokol, a lidmi, kteří emoce skrývají za masku netečnosti - Lorna. A pak jsou lidé, kteří si o emoce těch druhých hlasitě říkají - Claudy. A právě vědomí, že Claudy měl možná jediný sílu se ze začarovaného kruhu dostat (ovšem to už se nikdy nikdo nedoví), uvolní v Lorně něco do pohybu. Bohužel film sám by mohl být o dost kratší, protože ty dlouhé záběry na mlčící Lornu sedící v autě a skrývající emoce přece jen pokouší trpělivost diváka. (04.03.2012)

Mlčení Lorny je na jednu stranu obžalobou zkaženého a zvráceného světa, kde zdánlivě nikdo není na té správné (nebo na té špatné?) straně, úpadku morálních hodnot a různých forem prospěchářství, zároveň je však film touto zkažeností jaksi fascinován, staví ji na odiv a manýristicky se v ní vyžívá. Uvážíme-li nářky z poslední doby nad filmovými festivaly, z nichž se stal paralelní trh k běžné distribuci, který se také otáčí kolem osy ekonomických vztahů, musíme se ptát, jestli nejsou etablovaní auteuři Dardenneové puzeni spíše tržní cestou než sociálním smýšleném; jestli si tito novodobí artoví hokynáři nedělají z důvěřivých diváků trochu šprýmy. ____ Stylistická poznámka: V artových filmech se nestříhá tak často jako v těch mainstreamových z nějakých ideologických předsevzetí (levičácká opozice vůči establishmentu), nebo snad stylistických („zachytávání" času v dlouhých záběrech-sekvencích), ale protože by vyšlo najevo, že nevyprávíte. Každý další střih a každý prostřih – prostřihem rozumíme krátký záběr, který vkládáme mezi dva záběry určitého dění, abychom jej doplnili o novou informaci – by usvědčil tvůrce z „loudavého podávání informací“ divákovi a vůbec z nedostatku takovýchto informací. Ovšem pokud takový prostřih umístíte a rozmělníte přímo v záběru, tzn. bez střihu, ničemu to nevadí, jde prostě o vatu, která se v záběru, zvláště v tom trvajícím nad pět sekund, které jsou pro art typické, ztratí. Uzavřeme to následující tezí: V mainstreamových filmech vidíme méně v záběru a tušíme více v „utopickém“ poli mimo záběr, u artu je tomu obráceně – to art se proti obecnému přesvědčení nachází ve sféře aristotelovské, zatímco mainstream v platónské. (05.06.2009)

Jak se mi jejich Dítě nelíbilo, tak tentokrát jim skoro nemám co vyčíst. Tohle je takový typicky festivalový film, který v běžné distribuci nemá téměř žádné šance. Bratři Dardenneové tentokrát zvolili velmi civilní režijní formu, která jen zvýrazňuje perfektní herecký výkon albánské herečky Arty Dobroshi, která téměř neopouští plátno. Ještě bych si ale dal nějaký konec... (90%) (14.07.2008)

Hodně jsem se na tento film těšila. Mám ráda psychologická dramata natočená v evropské produkci. Příběh se vyvíjel celkem slibně i když jsem čekala, že nám autoři postupně odhalí hloubku charakteru jednotlivých postav. Inu nedočkala jsem se. Souhlasím s ostatními komentáři, citelně tu chyběl srozumitelný závěr a nechápu co tím chtěl básník říci...Škoda. (30.03.2011)

Aneb co by člověk neudělal pro belgické občanství. Popis děje vypadá zajímavě a slibuje vzrušení a akci. Nenechte se zmást! V katalogu MFF KV uvedený popis zahrnuje výrazy jako: minimalistická výstavba situací nebo střídmá foma, což film vystihuje daleko lépe. Další z filmů, které jsou sice zajímavé, ale já jsem jimi proplula, aniž bych se namočila. (14.07.2008)