Reklama

Reklama

Vejdi do prázdna

  • Francie Enter the Void (více)
Trailer

Obsahy(1)

Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (394)

Ajantis 

všechny recenze uživatele

Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Pár slov o tom, proč považuji Enter the Void za konzervativní, zpátečnický a vlastně i docela omšelý vehikl, který navzdory pochvalným řečem z tábora akademiků i deníkářů zaspal dobu. ____ Snad to ode mě nebude odvážné tvrzení, když tuhle mašinu na emoce a barvy, jak jsem si zpola kolosální bordel, zpola zábavní park Enter the Void pojmenoval, prohlásím za ideální protějšek či doplněk k Počátku. Jestliže Počátek představoval kyberpunk bez punku, tzn. racionalistický kyber jádro, nadnárodní megakorporace, úzkostlivě nažehlení specialisté a techno-vědní precizitu, tady máme kyberpunk bez kyber, čili punkovou undergroundovou zločinnou špínu, feťáky, drogy, sex a dekadentní zaneřáděnost spodních pater Tokia. Co oba filmy těsně spojuje a co tvoří jejich kyberpunkový základ, jsou postavy, jejichž bezvládná těla obývají cizí světy, přičemž jestli se zapojují do kyberprostorového systému jako v Počátku, nebo si nabourávají mysl drogama jako v Enter the Void, je jen taková nuanc, protože oboje je principielně ekvivalentní, v obojím případě jde o extenzi lidské nervové soustavy do okolního světa. Je i docela logické, že uhlazený slušňák Nolan najel na kyber způsob a temperamentní Francouz Noé zvolil cestu punku. Oba filmy mají i společný osud vzniku. Počátek obdržel Nolan darem od Warnerů jako odměnu za výdělky prvních dvou Batmanů a zároveň jako příslib za to, že natočí trojku. Naproti tomu Enter the Void vznikl coby důsledek komerčního úspěchu Irréversible. Scénáře k oběma rizikovým filmům ležely v šuplíku přes deset let, než se k nim mohlo přikročit. A konečně postavení obou filmů vedle sebe skvěle tematizuje přechod od feťáka k počítačovému hráči, k němuž došlo v devadesátých letech, kdy začal internet fungovat jako svého druhu injekční stříkačka. Před lety mladí lidé v touze uniknout každodennosti brali LSD. Teď se připojují k síti. Teď si něco nešlehnou, teď si něco stáhnou. Na feťákovi nebo pijanovi lze snadno poznat, že na něčem jede, podle podlitých vytřeštěných očí nebo poblitejch hadrech, ale počítačový závislák, kupř. nějaký MMORPG player, se má docela k světu a nic z toho na sobě nedává znát. Podobně jako Cobb. O to víc je taková závislost pochopitelně nebezpečnější, protože jí nenasvědčují žádné vnější příznaky – Cobb je elegantně nažehlený panák, ačkoli mu v hlavě dují noční můry a stihomam, na čemž Počátek staví celou svou rafinovanou konstrukci a eventuální závěrečný obrat od skutečnosti ke snu. Skličující obraz narkotické narcistní hipísácké kultury z Enter the Void, v níž ze sebe feťák vytrhává své orgány a smysly a hází je do okolního světa, aniž by v něm poznával sám sebe, byl nahrazen pro Počátek charakteristickou kulturou sebepoznání, která do okolního světa rozprostírá svůj mozek. Proto se Enter the Void jeví jako dost anachronní konstrukt, dionýsovská šmíra, která by hrozně ráda vyvolávala víc emocí na metr čtverečný než kdekoliv jinde a navozovala či zvěstovala jakési pocity východního mind blowing newageiánství, ale zoufale se ji to nedaří, protože éra Woodstocku a 2001 Odyssey se slavným a tehdy zcela legitimním psychedelickým průletem evokujícím LSD dávno odezněla, jen Gaspar Noé to zdá se nezaregistroval. Snobské troušení symbolů, které nacházíme v jeho filmu, vede ke stejnému pozvednutí obočí, jako kdyby někdo platil u svého hokynáře penězi ze hry monopoly. Emoce vzbouzené kamerou utrženou ze řetězu bývají jen skrovnou měrou povahy estetické; převahou je to ukájení všední zvědavosti a lačnosti senzace a pomíjivý obdiv laiků pro překvapující experiment, který zřejmě vůbec nepočítá s jedním z nepříjemných paradoxů umění, jenž káže, že i z největší nekonvence se po dlouhém opakování do zemdlení stane rutina. O tom, jak beznadějně zastaralý Enter the Void je, dostatečně vypovídá jeho zasazení do Tokia. Ve zlatých časech kyberpunku v osmdesátých letech za vlády Sterlinga a Gibsona byly tyhle východoasijský módní lokality v Japonsku nebo Koreji zajisté v pořádku, i Blade Runner vznikl v koprodukci s Hong-Kongem, určitě to ale neplatí dnes, kdy se věrozvěsti kyberpunku jako Paolo Bacigalupi nebo Ian McDonald hromadně přesouvají do nových destinací v Indii a Brazílii, které spolu s Čínou ohrožují na počátku jedenadvacátého století dominanci Západu, podobně jako ji ohrožovali v osmdesátých letech proslulí asijští tygři. Tokio dnes je tak nanejvýš exotickým skanzenem minulosti, stejně jako drogový rauše, který vymizely pod tíhou legalizace a benevolentnějšího pohledu na klasifikaci psychoaktivních omamných látek. Oboje je silně pasé, proto mi přijde dost nešťastný dělat z něčeho takového jeden z nejextravagantnějších vrcholů filmové sezóny. Eenter the Void tak snad můžeme přirovnat ke korábu, který v dávných dobách směle brázdil hladiny oceánů, který ale dnes pouze postává v přístavních docích a čeká na svou konečnou likvidaci. I biják z nejproklínanějších, druhý Sex ve městě, je tisíckrát aktuálnější, když ukazuje novou epochu, ve který se nejezdí utrácet do Las Vegas, ale na Blízký východ do zátočiny uměle zbudovaných ostrovů rozkoší Palm Islands. () (méně) (více)

Reklama

darkrobyk 

všechny recenze uživatele

Po vizuální stránce opravdu horror. Prvních dvacet minut jsem bojoval s vypnutím, pak jsem to nějak doklepal. Většinu snímku jsem měl pocit, že jsem sjetější než hlavní protagonisté. Nápad sledovat úvodní část očima hlavního hrdiny není nový a zde ani příliš šťastný, jelikož ten mamlas neustále mrská hlavou a mrká. Výsledkem je obrazový třes na zabití. Když se pak kamera usadila na Oscarových ramenou, neskákal jsem radostí do stropu, ale obraz se přeci jen usadil taky. Naopak vykreslení Tokia jako futuristického světa poskládaného z neonů se povedlo . Film je neuvěřitelně barevný, září jako nejdivočejší comicsy (a vybaví se Blade Runner, Batman a Robin a ještě asi 100 dalších). Jinak Gaspar semlel do svého filmu kdeco a navrch přidal kupu symbolů a metafor (což já rád), i když některé působily až kýčovitě. Rád bych zde vyvrhnul mohutný intelektuální monolog (jak učinil třeba Shadwell ;-) tímto ho zdravím), lepší je se snad ale na film podívat. Je to běsné, plné drog, hnusu, halucinací, barev...hm, porno scény už dnes těžko někoho zaskočí...a přemítání o životě a smrti, vině a trestu, dětství a dospělosti, prostě takové ty běžné kontrasty, co nás stále provázejí. p.s. od jisté chvíle budete s Oscarem prolétávat nejrůznějšími otvory do dalších a dalších světů, přičemž vás zákonitě napadne, že už jste jako ..... ()

Fr 

všechny recenze uživatele

CHCEŠ ŘÍCT, ŽE JSME NA VĚKY UVÍZLI V TOMHLE ŽIVOTĚ? NIKDE NENÍ NIC LEPŠÍHO?...../// Přišel jsem, viděl jsem, nepochopil jsem. Nevšední filmový zážitek se nedostavil! Tahle velká halucinace si drží zvláštní vypravěčskou atmosféru a předvádí vlastní verzi hardcore umění(?). Schizoidní stavy LSD, kameramanovi záběry a hudba vás vezmou kamkoliv si přejete. DROGY. SEX. (rock 'n' roll chybí, ale o to víc si užijete nohou do praku). ŽIVOT. SMRT. Tady byl sjetej snad i catering! Žádná strhující podívaná, jen něco vypadající zajímavě a co brzy omrzí. Jaká bude pointa? VO CO TADY kurva JDE? JÁ CHCI ŽÍT! (tak nekoukej na takový kraviny idiote!) U porna se už dávno nikdo nestydí a vzhledem k intenzitě blikání obrazovky bych se obával spíš poltegreistů než filmovýho zážitku. ŘEKNI MI, CO SI O TOM FILMU MYSLÍŠ A JÁ TI POVÍM, CO JSI ZA ČLOVĚKA! Heuréka! Propíchali jsme se ke konci! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nevím, kam mě zavede DURMAN. 2.) Zejtra budu na fakultě zkoušenej z potratu. 3.) Chtěl bych se na všechno dívat shora. 4.) Chci vidět vagínu ,,zevnitř“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()

Hellboy 

všechny recenze uživatele

Gaspar Noé se rozhodl natočit bad trip, tedy nepříjemnou zkušenost po užití psychedelických drog, jako je třeba LSD nebo DMT. A to se mu povedlo (bravo). Nezodpovězitelnou otázkou zůstává, proč by se na takový film měl kdokoliv koukat. Bad trip je totiž špatná zkušenost, které je lepší se vyhnout, víme? Kromě toho je to také neskutečná, nepopsatelné ubíjející nuda, u níž jsem se neustále modlil za konec. Co jiného se ale může stát, když režisér již na 25. minutě divákům detailně vysvětlí, co bude následovat? No, pak se lze prostě jen dvě hodiny nudit. Protože na poletování duše opravdu není nic zábavného, poučného, zajímavého. Stylové postupy (kamera shora, průlety, rozostření, blikající neony) se nesmírně rychle omrzí. Je pravda, že úvod filmu, do přibližně 30 minuty, je tak strašně dokonale natočený, tak úžasnoucí, že být to samostatný film, nominuju ho na Oscara a Noého šoupnu do Top 10 svých oblíbených režisérů. Ostatně to je také zvláštní, když v jednom filmu najdeme scény nepřekonatelné nudy a vrcholného kinematografického zážitku. Na to už člověk musí bejt fakt expert. Každopádně tuto zkušenost nikomu nedoporučuji, ale je pravda, že pokud chcete opravdu zažít bad trip, vyjde vás lístek na Vejdi do prázdna levněji, než dávka LSD. ()

Galerie (33)

Zajímavosti (15)

  • Snímek měl premiéru až na konci festivalu v Cannes v roce 2009, protože posprodukce, na které pracovalo okolo 50 grafiků, ještě nebyla dokončena. Kvůli nabitému programu festivalu byl snímek promítán jen v délce 163 minut bez úvodních a závěrečních titulků, jen s „Enter“ na začátku a „The Void“ na závěr. Po skončení festivalu postprodukce pokračovala. Odstraněny byly následně 4 minuty filmu, naopak přidány byly 2 minuty úvodních titulků. Premiéry finální verze se tak diváci dočkali až na festivalu Sundance v lednu roku 2010. (Teodorik)
  • Zvukové efekty k filmu vytvořil Thomas Bangalter z dua Daft Punk. Původně měl ke snímku vytvořit i hudbu, povinnosti ho již odvelely k práci na thrilleru TRON: Legacy 3D (2010). (Teodorik)

Reklama

Reklama