Můj život v ruinách

Schematická komedie, kterých je na trhu tisíce. Mě osobně velmi bavila první polovina - sama jsem 4 roky pracovala jako průvodkyně (ne v Řecku, ale v Africe) a některé situace jak přes kopírák s tim, čemu dnes a denně v teto práci musíte čelit... chápu, vetšině, která to nezažila, to vtipné nepříjde. Rozhodně bych film nepřirovnávala k Účastníkům zajezdu - blbost na entou bez špetky humoru. Druhá polovina filmu je bohužel již jen nudné kliše o romanci mezi řidičem a průvodkyní (pravda je, že takovéto romance v této branži jsou víc jak běžné) a o napravení nudné průvodkyně ve vtipnou srdcařku... mno :-/... takže pro mě průměr (29.12.2009)

Nenáročná jednoduchá zábava pro dav unavený sluncem a ukolébaný potřebou letní pohody i téměř pohádkových konců...A trochu i pro ty, co někdy někam vyrazili autobusem s cestovkou...Na druhou stranu průhledně schématické, lacině vtipné a milostná linka s řidičem Poupi Kakasem absolutně mimo, protože po celou dobu nemá žádné charisma a působí jako neandrtálec... Nia Vardalos od Mojí tlusté řecké svatby zkrásněla... (08.11.2009)

Americká limonáda, tentokrát ale k všestrannému použití. 1) Zoufale pitomý příběh o tom, jak se všechno daří, stačí jen chtít a chtít. Je tu kapku přepohodováno. Účast na zájezdu jako katarze vývoje jeho účastníků, very American. Z řidiče autobusu se vyklube jemný a decentní švihák se smyslem pro krásu a hudbu, to mě podrž. 2) Scénář se nechal silně inspirovat (někdo by řekl, že to prostě ukradli) rovněž americkým filmem Jestliže je úterý, musíme být v Belgii z roku 1969. Podobné prostředí, zápletky, osoby. 3) K vidění je i pár pěkných záběrů turistických atraktivit kontinentálního Řecka. První hollywoodský film natáčený v prostorách Akropole od roku 1957. 4) Na druhé straně film v nadsázce (ale jenom lehké) vykresluje americkou i řeckou mentalitu. 5) Protože jsem velkou část svého života prožil podobně jako hlavní hrdinka filmu, umím ocenit i spousty drobných profesních vtípků k průvodcovské praxi i zobrazení jednoho typu průvodců (spíše průvodkyň), které se cítí osobně dotčeny, pokud turisté nesdílejí jejich vkus. 6) Film doporučuji řidičům autobusů při poznávacích zájezdech jako povinnou součást jejich výbavy. (01.08.2010)

Čekala jsem to o hodně horší. Hlavním důvodem, proč jsem se na tenhle film chtěla podívat bylo Řecko, řecká krajina, památky a těch se mi opravdu dostalo v takové míře, že jsem po skončení vzdychala, jak bych se tam chtěla podívat. Tyhle průvodcovské výlety nejsou nic pro mě, ale když už jedu do nějáké cizí země, chci se podívat hlavně na památky, ne, že sebou plácnu na pláž nebo, že budu celý zájezd chodit do obchodů se suvenýry, takže jsem dost dobře nechápala proč tam ti turisti vlastně jeli, vyprávění Georgie o památkách by mě ale zase na druhou stranu taky uspalo, nejlepší je zlatá střední cesta. A co se týče filmu, jednou se dalo, docela příjemná komedie, u které jsem se překvapivě hodně bavila. 4* (26.09.2011)

Můj život v ruinách se až nebezpečně podobá Účastníkům zájezdu. S rozdílem v tom, že česká verze se dala dobře odkoukat, zatímco tato hollywoodská leda tak odtrpět. V obou případech režisér pracuje ve stylu „máme tu skupinku lidí, hodíme je do jednoho autobusu, schválně, co se stane“. A Donaldu Petrieovi to nevychází. Chápu, že nenatáčel žádné psychologické drama, ale i u komedie musí režisér dávat neustále pozor a hlídat si své zaměstnance. Čili herce. A když nechá herce, kteří mají ztvárnit ty zábavné turisty, jen tak plácat, odvedou mizernou práci. (07.11.2010)