Smutky slečny Austenové

Buď už jsem to někdy viděl, nebo mi to něco strašně moc připomíná. Déjà vu. Bohužel i ta hodina a půl mi přišla na rozprávku o spisovatelce, ve své době nebohaté majetkem, ale bohaté myšlenkami, která žije pro principy, částečně i peníze ale hlavně pro zavrženou lásku, příliš dlouhá. Představitelka mi, oproti ostatním, jak čtu, ani v nejmenším nevadila, ale čekal jsem asi, hloupě, něco víc. Nemohu se zbavit pocitu, že s jiným režisérem to mohlo být lepší, koukatelnější. ~~~ 2,5* (09.07.2011)

Citlivě natočený příběh popisující poslední léta života spisovatelky Jane Austen. Nabízí sentimentálně pojatý vhled do jejího osudu a do její duše, prostřednictvím kterého se s ní dostatečně vnímavý, pozorný a empatický divák může dočista ztotožnit. I když její život zůstal v jistém ohledu nenaplněn, právě díky všemu, co prožila (a neprožila) mohla vytvořit takové dílo, jaké se dodnes hluboce dotýká srdcí mnoha lidí a o jehož hodnotě nikdo nepochybuje. A proč se taková významná autorka romantických děl vlastně nikdy neprovdala? Jane se snad ani nemohla nikdy vdát, jinak by hrozilo, že by popřela ideály, které tak nezapomenutelným způsobem zakomponovala do svých knih. Filmu kromě vyzrálého scénáře, nesmírně květnatých a vytříbených dialogů, autentických hereckých výkonů, skromných ale věrných dobových kulis a kostýmů vévodí také úžasná emotivní hudba skladatelky Jennie Muskett (recenze soundtracku). (29.09.2010)

Nemůžu říct, že by se mi to zdálo bez chyby, v jistém smyslu to pořád klouže po povrchu (jako většina filmů na toto téma, oproti knihám, ale také nevím, jestli to třeba jenom v knize nevynikne tak jako když se to transponuje do audiovizuální podoby, ale pořád zatím zastávám názor, že texty spisovatelek jsou mnohem brilantnější a hlubší než většina adaptací, co jsem doteď viděla, mám na mysli všechny ty Pýchy a předsudky, Rozumy a city, Jane Eyerové, ne všechny knihy na světě), ale rozhodně mi to přijde jako nejtrefnější. Například jak se Imogen Poots za dveřmi pokoje rozpláče... Mám dojem, že takový druh pláče jsem ve všech těch zdánlivě realistických, ale stejně tendenčních a okleštěných adaptacích, ještě neviděla, kam se hrabe například Vášeň a cit, která se rovněž pokouší zinscenovat představu o spisovatelce a (podle mě) tragicky selhává. Olivia Williamsová se mi zdála hodně dobrá, kombinace její studené krásy a hereckého umění se hodně trefila do mojí představy šťastné nešťastné svobodné nesvobodné tvůrkyně. (12.01.2014)

Začátek až do první poloviny vypadá celkem slibně a uvede to člověka do očekávání, že se dočká něčeho podobně kvalitního jako je adaptace její knihy Pýcha a předsudek. Žel filmu v druhé půli podobně jako Jane Austenové těžce dochází dech. (Což by mohl být tvůrčí záměr, ale silně o tom pochybuju.) Emocionální náboj a vcítění se do hlavní hrdinky jako v knihách se tu bohužel nekoná. Možná tomu chybí charizmatický mužský protějšek. Feminismus tady nemůže fungovat vzhledem k tomu, že každý muž, který se ve filmu jen mihne působí jako hodný a sympatický gentlemen, jenž je buď odmítnut nebo prchá vyděšen slepičincem dvou ošklivých žen. (14.04.2012)

S Jane Austen mě pojí prapodivný vztah - její romány považuji za nebetyčné blbosti a ve filmové podobě je beru jen tehdy, pokud samy sebe neberou moc vážně. Život samotné Jane mě ale docela fascinuje a proto mi toto BBC drama naprosto padlo do noty. Celkově povedenější, propracovanější a myšlenkově bohatší než Vášeň a cit. O životě žen ze střední vrstvy v Anglii počátku 19.století to vypovídá více než všechny její romány dohromady. (12.04.2012)