Hobit: Šmakova dračí poušť

Šmakózní. Není otázka zda je druhý Hobit lepší či horší jedničky; je zcela jiný a v žádném ohledu již nepřipomíná pohádku či svou knižní předlohu. Zda je to dobře či ne je věc názoru stejně jako fakt, že dvojka spíše než co jiného je Jacksonův King Kong umístěný do Středozemě, ale oproti němu se tu pro veškerou a častou akci nezapomíná na postavy. Na jednu stranu je potěšující skutečnost, že jestli TAKHLE vypadá uměle natahovaná (věci z dodatků à la Gandalfova výprava či geneze planoucího oka vynikající; ty z prstu vycucané à la mezidruhová romance strašné) a rozmělněná továrna na peníze, která by navíc jako střed trilogie neměla mít pořádný začátek či konec (což pravda nemá a mohl tam nakrásně být, kdyby bylo lépe zvoleno rozdělení), tak... Jen houšť a více takových, protože je to nesporně zábava plná akce, nápadů a velkoformátového filmového kouzla. Jenže je to zároveň pro veškerou osudovost a akčnost studené jak psí čumák (jediná akce, které nevévodí hravé eskapády a v níž o něco jde i „se potí krev“ je Gandalf versus Sauron). Náznak emocí aby elitní pátrací tým v čele se Sherlockem pohledal; a nenašel by. A navzdory vší té epické spektakulárnosti je vrcholem, stejně jako v případě první části, prostá rozmluva jednoho hobita s CGI postavou. Ovšem o to více nepříjemně zarazí, že Bilbo jako takový je tu mnohdy na dlouhé desítky minut odsunut na zcela vedlejší kolej. Což ostatně nejlépe symbolizuje problém druhého Hobita; zatímco pro Pána prstenů, pro kterého si tu Peter pokládá základy, je Bilbo nepodstatný, tak pro Hobita, o jehož adaptaci (ať se to Jacksonovi líbí či ne), stále ještě jde, je nepostradatelný. Prodloužená verze pak je tím samým, čím byla pro Dvě věže; tedy byť znatelně delší, tak mnohem celistvější, sevřenější, lépe ubíhající a pocitově paradoxně kratší. Většina nových či prodloužených scén není jen povinnou úlitbou pro ty nejvěrnější fanoušky či milým nikterak podstatným rozšířením již viděného, ale stávají se nedílnou součástí děje, kdy dodávají hloubku postavám i ději. Nejvíce z nich profitují Medděd, Temný hvozd, Jezerní město a Gandalfova linie. A některé jsou tak zásadní (a dobré), že zůstává rozum stát, co bylo na jejich úkor v kinoverzi upřednostněno. (12.12.2013)

No jasně, že jsem šel na Hobita do kina. Hned den po premiéře, vždyť to musí bejt. To, že jsem ráno málem nevstal do práce, protože film měl tři hodiny a do toho se mi zamíchaly reklamy s ukázkami na půl hodiny a stejně tak v půlce filmu 15ti minutová přestávka, ať vezme čert. Ale pořád musím říct, že jsem si to užil tak, jako se mně to už hooodně dlouho nestalo. První Hobit byl takovej nemastnej a neslanej. Peter si hodinu a půl pohrával s Roklinkou a než se něco rozjelo, byl vlastně konec. Druhej díl má ale koule. Je plný akce, která ne a ne skončit. Někdy jsem si vzpomněl i na druhý díl Pána Prstenů, kde se vlastně většina filmu odehrála v bitvě o Helmův Žleb. Musím ale uznat, že některé scény Peter připravil fakt geniálně, že jim nešlo nic vytknout. Taková scéna v sudech bude jednou pojmem, která bude mladý režiséry učit toho, jak některé scény ve filmech natočit dynamicky. Tak vtipnou, zároveň akční a efektivní scénu jsem neviděl a nevím, jestli ještě někdy uvidím. Do toho to boží prostředí, boží postavy, kde každá má svůj smysl (taky proč by ne, když Hobit bude mít něco přes devět hodin, jako celek) a především Středozemě! Ta Středozemě, do které se vracím pokaždé, kdy mě moje fantazie přestává fungovat. Byla to krása, neuvěřitelný zážitek. A jsem rád za to, že se kolikrát u tohoto filmu řeší, zdali by se elfka vůbec měla bavit s trpaslíkem a jestli by se s ním vůbec měla nebo mohla skamarádit. To je totiž podstata všech fantasy světů, a když se najde někdo, kdo má chuť tohle řešit, tak nelze dodat nic jiného, než že ten svět opravdu existuje mezi námi. Má takové kouzlo, že nevím, jestli ten rok vůbec budu schopný počkat. Skončilo to totiž tak náhle, že ani týden po tom jsem se z toho ještě pořádně nevzpamatoval. (18.12.2013)

Jak já tyhlencty fantasty vždycky nesnášel. Už od útlého dětství, kdy všichni četli Pottera, šili si autentické okrové varkoče a venčili své skřety, já se jako jedinečné dítě věnoval věcem s reálným podkladem. Sice se mi nikdy nepodařilo sestrojit sušenkového robota, ale jsem skutečně rád, že nedokážu abecedně vyjmenovat všechny přezdívky mikroskopických odřenin na Eragonově meči. Jenže pak přišel pan Jackson a dokázal nudné tlachy geneticky deformovaných idiotů transformovat ve vizuálně vytříbené tlachy geneticky deformovaných idiotů. Musím poníženě uznat, že mě druhý hobit doslova přitiskl k obrazovce a nenechal mě vydechnout. Sice absolutně vůbec netuším, o co tam šlo, asi se snažili zpět vybojovat rodinný recept na vaječnou omeletu s parmazánem, nebo tak něco, ale tak krásně se na to koukalo. Bojím se, že po trojce nasolím pět, ukovu si zbroj a dobrovolně půjdu setnout pár hlav sveřepým čarodějům na našem městském úřadě. (30.04.2014)

Hobit: Šmakova dračí poušťbude zřejmě podobně nejslabším dílem jako Pán prstenů Dvě věže,ale nic se nemění na tom, že jsem si tuhle výpravu opět skvěle užil. Já mám pro tenhle svět slabost a Jackson mi naservíroval opět zábavnou,temnou a epickou Fantasy. Výhrady tady určitě jsou také, občas mi chyběla u nějakých scén vtipná hláška,3D zbytečné a příliš natahované finále filmu spíše uškodilo než přidalo. 9/10 (19.12.2013)

70%. Digitální kravina založená čistě na atrakcích, se šíleně natahovaným a přitom prostinkým dějem, tunou zbytečných scén a spoustou plonkových postav. Dvojka je ale o stupeň lepší, protože se v ní pálí jedna akční scéna za druhou a dovádění u Šmaka je po popcornové stránce vyloženě strhující. Lembasovou nudu naštěstí trumfuje akčně-trikové inferno, příběhově je ale Hobit pořád neskutečně prázdnou trilogií. (29.12.2013)