Kdopak by se vlka bál

Neuvěřitelně poutavé! Od krásně bezelstného dětského humoru po slzičky, nás, dospělých. Opravdové, nevtíravé, vtipné i dojemné a na české kraje až nezvykle věrohodné, lidské, nepodlézavé a originální rodinné dobrodružství. Velmi zvláštním zážitkem byla samotná návštěva kina...sobota...15:00 hodin, předposlední adventní neděle a k tomu vstupné za 50.- korun. No umíte si to představit. Do poslední sedačky zaplněný sál dětmi se svými maminkami, tatínky ( vlastními i z jiných planet ). A k mému velkému překvapení byl v sále absolutní klid! Děti děj prožívali s naprostou soustředěností. Smáli se tam, kde jsme my, dospělí, už nedokázali rozumět, a maminky i tatínkové, i my bezdětní, jsme zamačkávali slzičky dojetí........ (22.12.2008)

Zatímco se Maria Procházková zcela nepozorovaně stala nejoriginálnější současnou českou režisérkou, nenašel se dodnes nikdo, kdo by udržel na DVD trhu její celovečerní debut Žralok k hlavě, což je ostudné. Ani po dvou letech vynikajícího Kdopak by se vlka bál. Mezitím se už Vlk stává součástí programu projekcí v dálkových autobusech a nikdo se nad tím nepozastavuje. Tohle je celé prostě špatně. Stejně jako fakt, že neobyčejně skvěle hrající předškoláci Dorotka Dědková a Matouš Kratina nejsou obsazováni častěji (jedna TV pohádka je fakt málo). A samozřejmě, nevěřila jsem svým očím, ale Jitka Čvančarová a Pavel Řezníček jsou dobří herci. Tady jednoduše nelze jen oceňovat a hodnotit skvěle, tady je třeba otevřít oči a mít radost z toho, že český film ještě žije a není ztracen. (06.02.2011)

Jedna malá rada na úvod, která může ušetřit případné zklamání. Pokud očekáváte v jedné z hlavních rolí Vlka a myslíte, že hlavní dějová linie se mu bude věnovat ve velkém, mohli byste vy, či Vaši případní potomci, být zklamáni. V tomto příběhu totiž překvapivě nejde v první řadě o vlka, ale hlavně o mimozemšťany:) Vlka zde samozřejmě uvidíte, ale mimozemské tématice, podobné té z Invaze zlodějů těl, se zde tvůrci věnují nejvíce. A to v nápaditém provedení dětské fantazie. Velmi sympatické herecké obsazení a přirozené výkony. Z dětí Dorotka Dědková jako Terezka a Matouš Kratina jako její věrný a nejlepší kamarád Šimon. Ze současné české filmové tvorby nejsympatičtější dětská dvojka, jakou jsem zatím viděla. Krásná Jitka Čvančarová, správný taťka Pavel Řezníček a můj oblíbený, divákům neznámý Martin Hofman (jemuž stále přeji hlavní roli v nějakém filmu:) Aneb jaké můžou mít manželské potíže dopad na dítě a kterak malá Terezka díky působení vlivů okolí (stačí, aby Šimon své kamarádce odhalil tajemství, které viděl ve filmu a ta začne mít podezření o skutečné existenci své maminky) a své představivosti začne nabývat dojmů, že "jsou mezi námi...":) Jedna malá rada na konec: Kdyby Vás dcerka či synek bodli vidličkou, když jim budete číst pohádku, nemějte obavy, to jen zkouší, jestli nejste z jiné planety:) (14.02.2012)

Největší české překvapení roku 2008 a zároveň jeden z nejlepších snímků tohoto roku vůbec - originální mix pro děti i dospělé plný spontánního humoru i nečekaně temných situací. Procházková umí pracovat s dětmi a umí je i pozorovat a tím se vyhýbá dvěma častým protipólům rodinných filmů - děti jsou buď příliš přechytrále, nebo až protivně rozjívené. Ale zde jde o děti skutečné, ne za každou cenu roztomilé, ale i tak jejich pozorování čatso vyloudí úsměv na tváři. Nejlepší však na snímku je možnost "přepínání" mezi pohledem sympatické dětské hrdinky či pohledem dospělého, to se tu povedlo na jedničku díky promyšlenému sécnáři (potěsí i naivní malůvky, které mají také svou roli). Jedině bych trochu pozměnil ten konec, možná byl až příliš jednoznačný, pro děti je jako dělaný, ale s dospělými se v samém závěru už nějak nepočítá. (21.12.2008)

Spíše než o klasickou rodinnou kratochvíli se jedná o lehčí psychologickou sondu, kterou dospělý člověk potěšen zhltne, dítě pochopí a oba se možná něco naučí - tudíž vlastně optimální stav. V intencích rodinného žánru bych těžko hledal snímek obdobných kvalit. Ty spočívají především v dokonalém vyjádření dětských iluzí a deziluzí ohledně chodu světa dospělých, kteří se často zdráhají říci pravdu o vlastních problémech. Pokud není možnost citové záchovy, i malé dítě potřebuje znát skutečnost; zatajování vyhrožuje traumatickou deformací a přestože to všichni víme, často konáme jinak. Maria Procházková to ve svém díle vystihla na výbornou. Představitelé (zejména dětští) jsou velmi dobří a hlavně se tahle psychologická ukázka pro celou rodinu většinou obejde bez moralistického kázání. A vizuálno je tu také skvělé... 9/10 (21.02.2010)