Stáhni mě do pekla

Raimi is back! Nikoliv v čisté žánrové formě, ale v plné síle a s tím nejlepším možným materiálem rozhodně. Audiovizuální hororová lahůdka Stáhni mě do pekla pracuje jako dobře promazaný strojek, Raimi nedává divákovi šanci vydechnout (a když ano, sledujeme nenápadné a v rámci žánru tak bolestně málo vídané rozpracování postav, jež nespadají do typických škatulek a jsou podepřeny adekvátními výkony v čele s roztomile vyděšenou Alison Lohman) a přitom nestačí zabřednout do stereotypu. Komické vsuvky jsou fajn, přesto by neškodilo se zaměřovat i na jiné části lidského těla ("nepříjemná pachuť či pochutina" v ústech není nevyčerpatelná), ten opravdový pocit zaručeného comebacku přichází až cca v polovině snímku a vlastně celé je to spíše jen vkusnou připomínkou klasických splatter hororů než jejich důstojným pokračováním. Což však Raimimu bohatě stačí na to, aby jej společně s do bahna zapadajícím žánrem duchařiny nakrátko oživil a připomněl tak, že je stále možné pojímat nesčetněkrát servírované "učebnicové" téma trochu odlišným způsobem a horor říznutý humornými prvky zvládne i po takřka 30 letech stále se stejně mladickým nadšením a vervou. (20.06.2009)

Ideálnější film do Krize byste těžko pohledali, a přitom se jedná o Raimiho návrat ke splatterovým počátkum a návrat jednoho žánru - horroru - do 80. let (viz úvodní logo společnosti Universal), přičemž se vychází z klasického horroru Jacquese Tournera NIGHT OD THE DEMON (1957). Recenze a uživatelská hodnocení nelhala (83% na Metacritic.com, 93% na Rottentomatoes, 7.9/10 na IMDb.com, 80% na ČSFD), protože se opravdu jedná o jeden z nejlepších (komediálních!) horrorů poslední dekády, a to hned z několika důvodů: * sebereferenčnost, kdy oči končí v ústech vyděšených dívek a jede se uklidnit na chatu; ** funkční kombinace horrorového pocitu, strachu pramenícího z neznáma, a komediální nadsázky, kdy jsme zděšeni a pobaveni přívalem atrakcí: slapstick, resp. americká animovaná večerníčková groteska potkává spooky biják (nechybí ani kovadlina); *** výjimečná práce se zvukem, který je při lekačkách posílen, ale jeho zdroj je diegetický, což nebývá zvykem; *** charakteristický raimiovský styl spočívající v netradičních rakursech, nebývale opojného, protože stylisticky podvratného eliptického střihu po ose a zdánlivě nemotivovaných hlediskových záběrů, které ale svého "původce" najdou; **** důsledná práce s klišé, která jsou nadsazována, záměrně několikanásobným koncem, kdy se komentuje vývoj horrorového žánru od 80. let do současnosti, posílení "žánrově povinných" rasových stereotypů a raimiovské mizogynie; ***** tématizace žánru, jehož podstata tkví v tělesnosti, jež je zde všudypřítomná, od gejzírů krve z nosu, mouchy v ústech po zelený sliz z úst mrtvoly či brouky prolezlá hnijící lebka; + problematičnost ve ztotožnění se s hlavní hrdinkou, která si za své neštěstí může sama, protože se tak rozhodla, a tudíž se misky sympatie neklaní pouze na jednu stranu. P.S. Předcházející řádky beru jako pouhé poznámky. Po druhém zhlédnutí: nekřesťansky boží. (18.06.2009)

No do háje. Byl jsem si naprosto jistý, že budu řvát nadšením. Pohrdavě jsem pročítal ustýskané komentáře, které mluvily o nedostatku napětí nebo laciných lekačkách. Pche. Neznáte pana Raimiho, říkal jsem si. Ďábla... a mistra! A teď jen kajícně přitakávám. Na poměry no-namea by to byl možná kvalitní horor, u Raimiho ale cítím hlavně zklamání, protože tenhle vyčichlý odvar z jeho trademarků je na horor dekády pasován jen kvůli mizerné konkurenci. První hodinu jsem se důkladně nudil, náznaky hutnější zábavy spolehlivě zazdívaly digitální číčovinky, které do oldschoolového hororu může narvat jen naprostý mameluk. Odpustil bych si uchechtnutí nad umělými zuby a pravítkem, kdyby Raimi pořád neničil atmosféru digi vsuvkami (zvlášť krev z nosu a šátek v klimatizaci auta mě brutálně nebavily). To ale není hlavní problém. Stáhni mě do pekla se možná rovná projížďce domem hrůzy, ale její jednotlivé atrakce mi bez krve a ostřejších nápadů á la znásilnění stromem přišly slaboulinké - a nebýt slušné dávky hnusu i sterilní. Zlaté eRkové časy, stýská se mi po nich! Jednotlivé bubáčiny navíc spojují notně zrezlé koleje. Neustálé lekačky (sakra! Vyskočil bych i kdyby do ticha zařval Tinky Winky, tak proč to tam POŘÁD cpát a stavět na nich každou druhou scénu?), řídká atmosféra a místo Bruce Campbella herecky zcela matná Alison Lohman, možná hezoučká, ale dokud se nebude válet na podlaze ve spodním prádle, je to vcelku fuk. Raimi mě chytl až při vymítání. Tam se rozjel naplno, začal se rvát a pozval i kozlíka Šikulu. A scéna na hřbitově byla rovnou nádhernou připomínkou jeho dřívějšího mistrovství. Jenže pozdě Lamiu honit. Parádní dojezd matný předvoj nespasí. A prosil bych nějakou dobrou duši, aby Raimimu už zabavila ty větráky Kdysi to byl stylový trademark, teď, když duje vítr do vlasů/listí v každém druhém záběru, už to pouze otravuje. (25.06.2009)

Znáte ten pocit, když se posadíte na horskou dráhu a po prvním sešupu si uvědomíte, že jste právě udělali obrovskou nevratnou chybu, kterou si v následujících subjektivně nekonečných minutách pěkně vyžerete? Po prvních pár traumatizujících lekačkách jsem se cítil být prokletý a odsouzený k mučení stejně jako hlavní hrdinka, s tím rozdílem, že moje mučení bude trvat jen po délku filmu (snad), nebudu po něm stažen do pekla, ale propuštěn na svobodu a že mým mučitelem nebude Lamia ale Raimia. A za tohle musím Raimimu tu čtvrtou hvězdu přišít, i když jsem si film de facto protrpěl a i když mi lekání neustálým sadistickým otáčením volume doprava přijde primitivní. To není film, ale sonická zbraň. (19.06.2009)

Když přichytíte na nádraží cikánskou stařenu, jak vám vytahuje z kabelky peněženku, tak její navrácení doprovázené slovy "Az ördög szálljon beléd!" neznamená: „Promiňte, nechtěla jsem.“, nýbrž to, že tři dny budete vídat poměrně dotěrného kozla, párkrát na vás přistane zachrchlaný krajkový šnuptychl a potom šupito presto dolů za Harrym Angelem.. Miluji horory, u kterých se bojíte a přitom vám zůstává trvalý úsměv na rtech. Raimi je v tomto přeborník a všechny ty slabé remaky a rychle zapomenuté novinky hravě stáhl pod kolejiště současného hororového filmu. Kromě spousty režijních nápadů stojí za pozornost drobné detaily v podobě významu vzhůru nohama otočené poznávací značky na autě klející báby či ten za stromem schovaný bagr na hřbitově.. Lehce se říká, těžko udělá, ale jestli nechcete, aby se vašimi útrobami producírovala moucha, tak raději tu svou peněženku odevzdejte někomu, koho nemáte v lásce.. (30.09.2009)