Bereavement

Hrozná zbytečnost. Vždyť se tam vůbec nic nedělo. Od první do poslední minuty tam nebylo nic šokujícího. V první polovině už jsem si říkala: ,,Tak a teď už se to bude rozjíždět." A tato myšlenka mi pozůstala celých 100 minut. 100 minut neblahé nudy, absolutně nevýrazných herců, ( jediné, co nebylo nevýrazné byl nafouklý hrudník hlavní hrdinky ) nudného záporáka a ještě nudnějšího Martina. Celé mi to přišlo úplně bezduché a zdálo se mi, jako bych nad projekcí strávila snad celou noc. Na doporučení bych tu nic nenašla. (22.10.2012)

Docela mě překvapuje nízké hodnocení. Mě tento horůrek hodně zaujal a dlouho jsem mu chtěl dát dokonce plný počet. Na začátku jsem se párkrát pousmál (v dobrém) a hercům jsem jejich hraní věřil. Závěr trochu zvláštní, ale akceptoval jsem ho, přesto, i když nerad, dávám jen 4 hvězdy a to asi díky tomu konci, ale aspoň nenapodobuje ostatní horory, tak třeba příště... (04.08.2012)

Keď som zbadal nože úhľadne poukladané na mäsiarskom stole a v prestrihu ženu zavesenú na háku, zľakol som sa, že pôjde o ďalšiu tuctovú gore-zakáľačku. Grafického zobrazenia násilia v Bereavement-e však nie je viac než je nutné. Ani páchateľ nevyzerá ako úplný imbecil, ktorý sa vyžíva v krvi - je to chlapík zo strednej triedy. Stevan Mena ťahá príbeh v dvoch líniach: osud uneseného chlapca a rodinné problémy mladej baby, ktorá chodí behávať do polí. Aj celý film v podstate plynie v joggingovom tempe, gradáciu nemá takmer žiadnu, ale narastá závažnosť zločinu... A je len otázkou času, kedy sa spomenuté dve línie príbehu pretnú. Záver bol taký, že sa dal predvídať, ale po bitke je každý generál. S. Mena to mohol ukončiť aj jednoznačne. Chápem ho, čo chcel povedať, že predurčenie človeka je nezvratné, najmä ak prežil ťažké detstvo a ovplyvnila ho "zlá" výchova. Túto myšlienku však mohol podať aj tvorivejšie (nie takto sterilne) a začať napríklad emóciami vo vzťahu bežkyne a uneseného. Nápady má veľmi dobré! (07.09.2011)

V Novém roce začínám tam, kde jsem skončil ten minulý. Posledním filmem který jsem si pustil během Silvestra, byl amatérský kousek Malevolence od režiséra Mena. Ten se sice nedočkal příliš velké podpory u diváků, ale on si alespoň splnil svůj velký sen a to natočit vlastní slasher. Během následujících let nasbíral pár zkušeností i peněz a rozhodl se natočit prequel. Změna k lepšímu byla viditelná na první pohled, což jsem samozřejmě přivítal s povděkem. Tento režisér má určitě jistý potenciál a tak jsem zvědavý, jestli jej někdy dokáže naplno zúročit. Je však na dobré cestě a to je hlavní. Ponuré prostředí jatek bylo v původním filmu dost nevyužité, pokud tedy nebudeme počítat úvodní scénu a finální rozuzlení příběhu. I proto jsem byl rád, že tentokrát se to změnilo. Ze začátku se podíváme, jak to vlastně s malým Martinem začalo. Od jeho únosu, přes první vraždu před jeho očima, až po přidání vlastní ruky k morbidnímu dílu. Přiznám se však, že by zřejmě ani tento prequel neměl takovou sílu (tedy hlavně příběh), kdyby zde nehrál Brett Rickaby. Psychicky narušený únosce a vrah, byl v jeho podání téměř ideální postavou pro dobrý slasher. Dívky a ženy pro něj neznamenaly nic víc, než dobytek určený k porážce a udobření jeho vnitřního démona. Díky tomu získala atmosféra ten správný punc ponurosti a samotný scénář byl lépe stravitelný, než tomu bylo v jeho prvotině. Když k tomu připočítáme i výrazně vylepšenou kvalitu kamery a krvavých scén, bylo téměř vyhráno. Cestu k úplnému vítězství však přibrzďovalo několik hluchých a zbytečně nudných pasáží. Což byla velká škoda.60% (01.01.2017)

Duchaprázdný slasher bez sebemenšího emocionálního vzrušení, ale řemeslně dobře zvládnutý. Dost předvídatelný, až na konec, který jde sice proti proudu happyendů, ale z logického hlediska mi přišel až moc přitažený za šedou kůru. Atmosféricky mdlá nuda, navíc záporák je v podstatě připosranej ubožák bez charismatu trpící syndromem Normana Batese, akorát s tim rozdílem, že z otcovy strany. Michael Biehn je tu bohužel jen jako lákavý jméno v titulcích, protože jeho postavě koule uřizli ještě, než ho obsadili. "TEORIE NAŠEHO EMOCIONÁLNÍHO VÝVOJE SE DĚLÍ NA DVA HLAVNÍ MYŠLENKOVÉ PROUDY. BUĎ JSME PRODUKTY NAŠÍ GENETIKY, S PŘEDEM DANÝMI DISPOZICEMI CHOVÁNÍ OD NAŠICH RODIČŮ, NEBO JSME PRODUKTEM NAŠEHO PROSTŘEDÍ. EVOLUCIONÁŘŠTÍ BIOLOGOVÉ VĚŘÍ, ŽE NAŠE ZDĚDĚNÉ GENY JSOU TO, CO URČUJE NÁŠ VÝVOJ. JEJICH OPONENTI ARGUMENTUJÍ TÍM, ŽE NAŠE INDIVIDUALITA JE PŘÍMO OVLIVNĚNÁ VZORCI CHOVÁNÍ, KTERÉ VIDÍME A SLYŠÍME KAŽDÝ DEN. JINÝMI SLOVY, DÍTĚ VYCHOVANÉ V MILUJÍCÍM PROSTŘEDÍ, BUDE REAGOVAT VELICE JINAK, NEŽ DÍTĚ VYCHOVANÉ VE STRACHU NEBO NENÁVISTI. NAŠE DĚTI JSOU OBRAZEM NÁS SAMÝCH, NAŠICH VÍR, IDEOLOGIÍ, NAŠEHO VĚDOMÍ..." (10.09.2011)