Dvanáct

Tak teda nevím jestli jsem viděl stejnej film jako ostatní, ale já viděl utahanou a rozvleklou nudnou Rusáckou kdákárnu která si bere kostru z Americké verze a dotvořuje si ji po svým tak, že přidá hodinu nesmyslných kydů o ničem. Otravný uřvaný postavy pak pronáší nesmyslný monology snaží se asi rádoby hrozně moralizovat a mění názor jak nesvéprávní chovanci ústavu pro dementní děti. Případem a fakty se zabývají minimálně nikdo tu není schopný nic vyargumentovat. První nerozhodnej porotce vlastně ani neví proč hlasuje nevinen a ostatní mění názory sami od sebe, nepodloženě, vyumělkovaně, nelogicky. Ve spojení se smrtící stopáží se z toho tak stává záležitost k nepřežití. Pokud si nechcete kazit dojem z původního filmu, tak se tomuhle raději vyhněte.40% (17.01.2016)

Americký originál, tedy film 12 rozhněvaných mužů, který byl natočen podle divadelní hry, jsem viděl asi měsíc před ruským remakem 12 Nikity Michalkova. Je velmi zajímavé oba filmy srovnat. Amerických Dvanáct vyniká klaustrofobickým prostorem jedné malé místnosti, ze které není po celou dobu, snad kromě záchodu, kam utéct. Rukých Dvanáct umístil Michalkov do rozlehlé tělocvičny, čili prostor rozšířil do relativně otevřeného "dýchavična", na druhé straně plně využívá nejen veškerého možného prostoru (viz. ještě lépe oproti původnímu filmu zfilmovaná scéna rekonstrukce chůze revmatického starce), ale i předmětů, které tělocvična nabízí (medicinbal), k mnoha napínavým, ba dokonce i překvapivě vtipným scénám. Michalkov navíc podpoří závěr filmu velice chytře rozvinutou pointou příběhu, kterou americký film vůbec nenabízí. Nejdůležitějším aspektem Michalkových Dvanácti je ovšem fakt, že celý mezilidský konflikt, který se v tělocvičně odehraje, je naroubován na rusko-čečenské vzrtahy, na ruskou politiku a sociální vztahy a na nynější tvář Moskvy. Toto příjemné rozšíření mi decentně kazily příliš násilně vložené válečné scény, které mě vytrhávaly z koncentrace na ústřední dvanáctku rozhněvaných mužů v tělocvičně. Význam oněch scén ve filmu chápu a tak tuto malou stylistickou neshodu mezi mým pohledem na věc a režisérovou vizí házím za hlavu ve prospěch vyznění filmu jako celku. (03.11.2008)

Zavřít Rusko do Beslanské tělocvičny, aby tam rozhodlo o vině a nevině Čečenců nebo sebe sama... v nezdravém generalizujícím rozpoložení bych snad i tak byl schopen Dvanáct čísti. Jindy zase vidím, že Dvanáct jde v lecčems dále než Lumet. Američtí mužové to měli vlastně lehké, volit vinen či nevinen - člověk zvedne ruku a víc se po něm nechce. Pak už ho mohou čekat jen výčitky, že zavřel nevinného nebo osvobodil vraha. Ale v Rusku nejde volit tak snadno, ani když víte jak to chodí a jak to je. Nebo spíš... právě když to víte. Tamhle vidím, jak jsou povahy a příběhy pestré, jak formují naše názory, rozhodnutí a činy - člověk kouká, jak se logika zjevuje tam, kde se zdála nebýt. A počáteční hlasování o hlasování mi dalo dobře najevo, jak jsou ti pánové důležití a že to o sobě vědí. Jejich rozhodování musí mít svou váhu, o tom žádná... Silné ****. (11.01.2010)

Moje první setkání s Nikitou Michalkovem bylo velice působivé. Film šel v pozdních hodinách, ale natolik mě zaujal, že jsem obětovla spánek. Leč únava mne přemohla a já se vzbudila těsně před koncem. Nechtěla jsem si kazit dojem z filmu, hned druhý den jsem se napřed podívala na celý film znovu od začátku a hned po něm na Dvanáct rozhněvaných mužů. Nedalo mi to a pustila jsem si Dvanáct znovu ... Nefandím remake, ale Michalkov mě dostal. Jeho snímek byl barvitější a dotaženější, dokázal původní nosné téma velice nenuceým způsobem prizpůsobit místním poměrům. Překvapilo mě, jak přesně se přitom držel předlohy, ale zase ne otrocky. Kde to dávalo smysl, neváhal vytvořit vlastní konec s krásným použitím symboliky. Kdybych měla vybírat, což dělám v takovém případě velice nerada, vybrala bych si Dvanáct před starším originálem. Pro mě osobně neskutečně silný zážitek. (Netuším, kam se mi poděl původní komentář z 7. 9. 2015 , vím, že jsem ho psala.) (20.08.2016)

Být po mém, je o hlavu kratší. Ovšem nikoli Čečenec v péřové bundě, nýbrž film samotný. Vzal bych nůžky a zastřihnul mu fazónku, protože ne o všech historkách porotců si myslím, že by se bez nich nedalo obejít. Jinak je to ale jeden z mála ruských filmů, který na mě nepůsobil jako žigulík zaparkovaný mezi meďoury. (06.09.2012)