Naši furianti

Po zhlédnutí minisérie "Tři spory - Spor dramatika Stroupežnického", jsem si uvědomila, že jsem ostuda všech ostud a Naše furianty jsem ani neviděla ani nečetla, a že mám tím pádem mezeru velikosti měsíčního kráteru v základním vzdělání. Stroupežnický prokázal dokonalý vhled do duše české vesnice a jejích obyvatel, jak to dokáže jen ten, kdo bytostně je homo bohemicus, tedy člověk český. Samozřejmě, že banální, humorné i dramatické dialogy mohou plně vyznít jen tam, kde si text podává ruku s divadelním uměním protagonistů. Zde um dramatika s umem herců kráčejí ruku v ruce, aby potěšily české srdce divákovo. Ve sporu s historií je mistr Stroupežnický po zásluze vítězem. (08.10.2018)

Na inscenaci jsem se podíval díky komentářům tady na csfd a hra je provedená opravdu pěkně. Zajímalo by mě, jestli publikum o sto let dříve, když byli Furianti sepsáni, bylo srdečnější, ne tak chladné a upjaté. Zdálo se mi, že hra je původně psána tak, že počítala se živějšími reakcemi diváků, které by celkový zážitek ještě pozvedly. Časté záběry do publika jsou zábavně svérázné - díky jim mi z této inscenace asi nejvíc v paměti utkví pohled na pána uprostřed, který měl v divadle brýle se zatmavenými skly. (25.03.2018)

Jako divadelní inscenace lepší průměr, ale jednu hvězdu ubírám za způsob jejího televizního zaznamenání. Spousta prošvihnutých gagů jde na vrub jednak nepohotové kamery, která si občas nevzrušeně odšvenkovává z místa, kde se něco děje, do jiné části scény, jednak necitlivého střihu, který (hlavně v závěru představení) ukazuje smějící se diváky v hledišti, aniž by nám dal šanci vidět, co je vlastně tolik pobavilo. Holt i zkušený praktik František Filip si vybral slabší chvilku a dostatečně nevycepoval svoje podřízené. Anebo bylo na celou přípravu málo času. Což ale neomlouvá. -------- V titulcích pořadu uvedeno: režie František Filip; divadelní režie Miroslav Macháček. (19.11.2013)

Divadelní představení, jehož bezprostřednost a vitalitu nespolykal filmový pás, neboť je typicky ČESKÉ a jeho podstatou je sám ŽIVOT - i všechen smích a slzy prken, která znamenají svět. Bylo mi ctí se s ním seznámit, třebaže jeho opětovné uvedení Českou televizí bylo spojené s nanejvýš smutnou a bohužel zcela definitivní zprávou, že další z velkých furiantů, hodných toho jména - Luděk Munzar - se navždycky odebral do hereckého nebe ... a spolu s ním jakoby zmizel do nenávratna i další střípek z pestrobarevné mozaiky mého mládí. Začíná jich nějak povážlivě přibývat ... poztrácených střípků, které se nedají najít - ani nahradit. (30.01.2019)

Nejsem žádný divadelní fanda (navíc, když už se vydám do divadla, tak spíš na Duškovu Vizitu nebo Činoherní klub než do Národního), a možná právě proto je pro mě Macháčkovo nastudování tím prvním, co mě napadne, když se řekne činohra Národního divadla. Všechno na téhle hře je dotažené, na první pohled všechny zúčastněné hvězdy hrají naprosto necivilně a přitom jsou postavy jako živé a jejich emoce uvěřitelné. Macháček se na hru připravoval dva roky, další rok věnoval zkoušení a investovaný čas se vyplatil. Kdo by chtěl Macháčkovy běsy v době zkoušení propátrat detailněji, pak at sáhne po knize Zápisky z blázince (1995, uspořádala Kateřina Macháčková viz také Téma Macháček, 2010). (02.01.2019)