Zatmění

Ďalšia Antonioniho "vznešená nuda", ale aká! Ako veľký fanúšik tohto (sub)žánru musím poznamenať, že ani tento film nie je žiadna zábava, pôžitok je to ale enormný. Mátožne blúdiacej Monike Vitti tentoraz sekunduje večne akcelerujúci Delon. Bdelý somnambulizmus je tak prekrásne vykontrastovaný zábermi na prácu burzových maklérov s priam kataklizmatickou príchuťou. V spôsobe, akým Antonioni využíva mimoverbálne prostriedky je niečo magické. Muž sa opýta ženy, či si zavolajú a "mimovoľne" sa dotkne obrazu v štýle abstraktného expresionizmu. Žena sa pristaví pri figurálnej soche a dlhom rade žrdí (bez vlajok) vydávajúcich vo vetre podivné zvuky, ako keby spievali nejaké moderné Memnonove kolosy. Na rozdiel od mnohých iných režisérov Antonioni objekty nemíňa, on ich registruje a dokonca sa nimi zaoberá. V jeho tetralógii citov je vplyv talianskej metafyzickej maľby prítomný i tam, kde nejde o vizuálne parafrázy. Je pozoruhodné, že severan Bergman rieši problémy odcudzenia hystériou, zatiaľ čo južan Antonioni na city kupodivu nespolieha a celú tú citovú mizériu ukazuje takú, aká je vo svojej podstate - chladne odťažitú, kurióznu, neprirodzenú, absurdnú. Top scéna: Neviem sa rozhodnúť medzi minútou ticha na burze a "Pobozkám ťa, keď prejdeme na druhú stranu". (18.07.2009)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Ech, postavy v Antonioniho filmech jsou na můj vkus příliš chladné, v chování odlidštěné. Psychologicky naprosto zmatené, rozervané, ani ony samy nevědí co chtějí, jak to má pak vědět divák? Hovoří spolu, ale komunikačně se míjejí, nerozumí si. Prostě odcizení v moderní společnosti. Po obsahové stránce opět téměř nulové, ale Antonioniho režijní styl tomuto filmu ( stejně jako Zvětšenině ) dodává zajímavou náladu a rozhodně nenudí, vlastně se na to příjemně dívá, jeho filmy rozhodně mají své kouzlo, ale na můj vkus příliš chladné kouzlo. (25.10.2005)

Antonioni tři filmy v řadě jen sleduje smutné lidi, jak spolu "nekomunikují". Asi aby ukázal, jak se nekomunikace stala součástí každodenního světa? Je to možná velmi artové, velmi stylové, ale v první řadě je to lež, umělecká klišé iluze. Sledovat tři filmy nešťastné lidi bez jakékoliv pointy není umělecký obraz reality, ale prvoplánové nic. Z Antonioniho trilogie nejde do našeho života nic vyvodit. Vše je definováno jen nevysvětlenou emocí, která "prostě je". Nepochybuje se o ní a neřeší se, jak se k tomuto stavu dospělo a jak se může vyvinout. Jak znásilňuje série Stmívání pět filmů v řadě slovo "láska", znásilnil Antonioni slovo "odcizení". Podobně ho ukazuje jako pevný bod uprostřed vesmíru, status quo. A uznávám, že třeba o něčem takovém může být někdo přesvědčen, ale věnovat tomu tři filmy a nerozvinout to nad tuhle premisu, to mi nestačí. Jistě že je Antonioni vynikající režisér, takže je zajímavé jeho filmy sledovat, ale nebaví mě o nich až na výjimky přemýšlet. Na druhou stranu se mi minimálně u Zatmění zdá, že Antonioni nechce, abych o čemkoli přemýšlel, ale abych přijal jeho vizi. Já ji neberu. (27.11.2012)

Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. (26.11.2017)