Zatmění

Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. (26.11.2017)

Je mi líto, ale tohle ani náhodou nepřipomíná Melvilla. Tohle je jen ucabraná nuda. Kdyby v hlavní roli byl nějaký krásný chlap a ne Monica Vitti, třebas by mne i bavilo půl hodiny sledovat jeho nečinnost, další půl hodiny jeho bloumání po pokoji a deset minut jeho let nad Římem. Jenže Vitti není krásný chlap. (02.07.2013)

Zatmění je o poznání slabší než Dobrodružství a mistrovská Noc, ale i tak si Antonioni stále drží pomyslnou kvalitu, zejména co se týče režie a kvalitního obsazení, přestože mi ve srovnání s Dobrodružstvím připadá výkon Monici Vittiové téměř nic nevyjadřující. O poznání lépe si vede Alain Delon coby mladou dravostí poháněný burzovní makléř. Jinak je vše při starém. Citová frustrace postav, bloudění životem, hledání zájmu, to vše už ale Mistr vyjádřil v dílech předchozích, jejichž je Zatmění důstojným, přesto bohužel nezáživným epilogem. Leč závěrečná strhující technická sekvence je skutečně mistrovským dovětkem, jenž představuje esenciální ztělesnění odosobnění napříč celou Antonioniho tvorbou. (12.10.2023)

Ďalšia Antonioniho "vznešená nuda", ale aká! Ako veľký fanúšik tohto (sub)žánru musím poznamenať, že ani tento film nie je žiadna zábava, pôžitok je to ale enormný. Mátožne blúdiacej Monike Vitti tentoraz sekunduje večne akcelerujúci Delon. Bdelý somnambulizmus je tak prekrásne vykontrastovaný zábermi na prácu burzových maklérov s priam kataklizmatickou príchuťou. V spôsobe, akým Antonioni využíva mimoverbálne prostriedky je niečo magické. Muž sa opýta ženy, či si zavolajú a "mimovoľne" sa dotkne obrazu v štýle abstraktného expresionizmu. Žena sa pristaví pri figurálnej soche a dlhom rade žrdí (bez vlajok) vydávajúcich vo vetre podivné zvuky, ako keby spievali nejaké moderné Memnonove kolosy. Na rozdiel od mnohých iných režisérov Antonioni objekty nemíňa, on ich registruje a dokonca sa nimi zaoberá. V jeho tetralógii citov je vplyv talianskej metafyzickej maľby prítomný i tam, kde nejde o vizuálne parafrázy. Je pozoruhodné, že severan Bergman rieši problémy odcudzenia hystériou, zatiaľ čo južan Antonioni na city kupodivu nespolieha a celú tú citovú mizériu ukazuje takú, aká je vo svojej podstate - chladne odťažitú, kurióznu, neprirodzenú, absurdnú. Top scéna: Neviem sa rozhodnúť medzi minútou ticha na burze a "Pobozkám ťa, keď prejdeme na druhú stranu". (18.07.2009)

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)