Čekání na zázrak

Přibrzdit nebo uspíšit ten pád? Komu by se chtělo kráčet sešlapaným osudem, po černých nitkách...Světlo života se míhá před očima. Polapila nás zrádná existenční zář - ten masožravý květ, který vyčnívá. Jsme otisky pouhopouhé iluze v době temna, v davu "lepší společnosti" opuštěné, marné, zbytečné...Mžitky modré, červené, nebe se proměnilo, odvrátilo svou tvář. Vychrstni na nás poctivé slzy noční oblohy. Noc - ta dáma v černém oblékla svůj tmavý háv, odevzdej jí do dlaní svůj "ubrečený" šat. Stůněme beznadějí, toneme v zoufalství, v citovém prohloubení. Sami osamělí po krajích levného vyproštění...Takový je život. Tak může vaše tělo i duši mást, pohltit, rozdrtit. Přikryj tu utýranou nahotu bytí, zachraň zuboženou krásu v objetí. Střádej si své čtyřlístky pro štěstí na později, získej oporu v lásce k tomu, kdo chce být po tvém boku. S nadějí vyplň pozadí vlastní identity. Nech ji volně plynout a zrcadlit. Věř v lepší časy, mohou tě obklopit. (02.08.2015)

Do chvíle, než začne sněžit, se jedná o vizuálně velmi povedený mozaikový film. S pádem první vločky padá i úroveň filmu, v momentě, kdy je taťka zasypán hromadou sněhu a z rukou mu padá fotografie, mně spadla čelist a já v němém úžasu sledovala, jak hluboko je najednou možné klesnout. Z deprese do patosu za necelé dvě hodiny, to je celkem šrumec. Bohužel si ten závěr ani při nejlepší vůli nedokážu odmyslet, nad některé přepjaté scény bych se i povznesla (druhé setkání s transsexuálem je jednou z nejhloupějších sekvencí vůbec, některé její scény by se neztratily v dobré parodii), ale patos nad umělými vločkami neskousnu. (18.08.2021)

Z přehršle mozaikových filmů ve stylu Magnolie je Powder Blue rozhodně jeden z těch povedenějších. Čím se vymaňuje? Příběh ani scénář nejsou nijak geniální, ale emoce jsou opravdové a herci potí krev a slzy, aby vás o tom přesvědčili. Klobouk dolů, protože se jim to povedlo - to mě sice u Whitakera ani Redmaynea nijak nepřekvapuje, ale kdo mě nečekaně fakt totálně rozmetal na prášek je Jessica Biel, která byla naprosto dokonalá. Asi nejvíc mě dojala scénka ve vaně, kdy ho ona upozorňuje, že to s ní není žádná výhra, protože je matka s děckem v kómatu, která se živí tancem u tyče, načež jí on opáčí, že je zadluženej pohřebák s astmatem, kterej se zhoršuje, když je mezi lidmi, a jehož jediným koníčkem jsou loutková představení pro děti. Tohle jsou naše postavy: oběti dnešního izolovanýho způsobu života, který potěší i to, když je obejme úplnej cizinec, protože není nikdo jinej, kdo by je pohladil po zádech a řekl: "Neboj, to bude dobrý." No, možná nebude, ale někdy je fajn to slyšet... (08.12.2010)

Asi som v nejakom citovom rozpoloženi, ale práve v tejto chvíli 7/10... samozrejme si uvedomujem všetky pro a proti, ale v tomto časovom intervale nemienim nič meniť. Film ma zaujal a popravde aj dostal, plinie pomaly... priebeh a prevedenie už tuna bol (trochu inak, ale predsa), množstvo známych tvári... zaujímavé hudobné doplnenie. Nebudem nad tým už radšej premýšľať, proste je to tak no... :) (14.05.2009)

Výborně obsazený koktejl (dalších) lidských osudů, který se ale bohužel těžko odlišuje od těch jiných spletenců z časů minulých (To, co dýchám, Crossing Over). Poslední filmová role důkladně nalíčeného Patricka Swayzeho, výborný a častokrát nedoceněný Ray Liotta, standardně dobrý Forest Whitaker, velmi zajímavý Eddie Redmayne i odhalená, ale hlavně uvěřitelná Jessica Biel.. Když se spojí slušný scénář a poctivá režie, která se v tomhle případě blíží stylu Michaela Manna, může z toho vylézt atmosférická podívaná. Tvůrci si ale až moc přejí, aby divák ujížděl a přemýšlel nad každou scénou, která se právě odehrává. Jenže Powder Blue obsahuje mnoho pro mně těžko akceptovatelných náhod i nevyjasněných motivů. Výtvarně chladná stylizace ponurého L.A. navíc už není takovou sázkou na jistotu (jako třeba v Crash).. neobjevných 65%.. (01.05.2010)