Deserto rosso
Le Désert rouge
Červená pustatina
Red Desert
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHrají:
Monica Vitti, Richard Harris, Carlo Chionetti, Xenia Valderi, Rita Renoir, Lili Rheims, Aldo Grotti, Valerio Bartoleschi, Emanuela Paola Carboni (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Filmová studie mladé ženy, jež zoufale hledá své místo v odcizeném světě. Jediným barevným filmem cyklu, Červenou pustinou, zakončil v roce 1964 italský režisér Michelangelo Antonioni svou „tetralogii citů". Zopakoval v ní ústřední téma z Dobrodružství (1960), Noci (1961) a Zatmění (1962). Okouzlující Monica Vittiová, procházející všemi díly tetralogie, tu znovu dokonale ztělesňuje ženu, jejíž vnitřní duševní a citový svět nenachází nejmenší kontakt se zdánlivě normálním světem okolo. Ve světě prudkého rozvoje průmyslu a technologií, italského „hospodářského zázraku", její Giuliana přes veškerou snahu jako by zaostávala za ostatními a jejich způsobem myšlení. Nerovnoměrný, až protichůdný vývoj technické civilizace a lidských emocí je myšlenkovou páteří celé tetralogie.
Film je situován do okolí Ravenny, nedaleko míst, kde architektura a mozaikové malby připomínají kulturu dávno minulých století, a kde v moderní době vyrostl nový, nezvyklý svět funkčních staveb, kovových potrubí, cisteren, komínů a vysokých pecí. Svět zalidněný techniky a dělníky, kteří toto prostředí vytvořili, a v jejichž myšlení se začínají rodit kvalitativně nová etická a estetická kritéria, nová morálka a nová psychologie. Svět, v němž Giuliana nenachází pro sebe žádné záchytné body.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (86)
Industriální krajina protkaná geometrickými tvary, zemité barvy v pravidelných intervalech překřikované červenou, vše podbarveno kvílejícími a rezonujícími tóny + stopáž 120 minut = spolehlivé docílení slušné deprese na dobrou noc. Pokud film sledoval tento účel, potom bylo zbytečné zabývat se neurotickou paní, tápající v mlze i v sobě způsobem dosti nepřehledným a matoucím. Pokud jeho výzvy mířily k ekologickým aspektům, v tom případě chvályhodně předběhl svou dobu, ovšem v šedesátých letech ještě plakal na špatném hrobě. Nicméně dávám, pro mě samotnou těžko uvěřitelných čtyřicet procent, už jen za to, že mě donutil cítit se tak mizerně. ()
Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění. ()
Vizuálně úchvatný film. Je znát, že je to Antonioniho první barevný film. Režisér jako by se nemohl nabažit té možnosti točit barevně. Dělá to přitom velmi rafinovaně prostřednictví silného a účinného kontrastu, kdy je vše rámující mlžná / smogová / špinavá / průmyslová šeď ideálním pozadím pro výrazné barvy. Ovšem nejen obraz, ale také zvuk v podobě převážně průmyslových zvuků a ruchů je úchvatný. Cosi jako hudební doprovod se ve filmu objeví pouze jednou, ve scéně "pohádky" vyprávěné malému synovi a i zde má tato minimalistická hudební kompozice charakter (v rámci scény) reálného zvuku a ne klasického hudebního doprovodu či podkresu. Samotný příběh je velmi silný a přitom v podstatě prostý. Důraz na postižení lidské osamělosti v moderní společnosti je násoben nejen psychickým onemocněním hlavní hrdinky, ale také téměř nekomentovaným, byť obrazem prakticky neustále přítomným ekologickým rozměrem lidského počínání, které na jedné straně zdůrazňuje zničenost přírody, bezohledné a zcela pragmatické využívání lidských i přírodních zdrojů a straně druhé technické, odosobněné, uměle vytvořené "životní" prostředí v podobě designově velmi progresivně a minimalisticky řešených interiérů. Téměř emblematicky je podána také neschopnost komunikovat naslouchat druhým, zvláště v závěru filmu, kdy hlavní hrdinka stále intenzivněji podléhá svému psychickému onemocnění, ovšem prakticky nikdo nejen není schopen adekvátně reagovat, ale dokonce si toho vůbec nevšimne. Formálně velmi čistý film je, soudě dle zdejších hodnocení, pro řadu lidí poměrně obtížně přijatelný. Přesto si dovolím řadit jej k vrcholům Antonioniho tvorby. Nejen proto, že zde Monica Vitti předvedla jeden ze svých vrcholných hereckých výkonů, ale především pro velmi silnou uměleckou výpověď o aspektech, které v šedesátých letech, narozdíl od dneška plného řečí o ekologii a zelené politice, rozhodně ještě nebyly chápány jako přílišný problém... 10/10 Zajímavé komentáře: MIMIC, dzej dzej, Johny_MH, Numas, guola ()
Poslední část Červená pustina se čímsi odlišuje od ostatních dílů Antonioniho tetralogie. To přiznává v jednom rozhovoru i sám režisér. První věc, které si jistě každý všimne, je fakt, že se jedná o první Antonionioho barevný film. Právě v práci s barvou navozuje režisér potřebnou atmosféru a ukazuje tak divákovi potřebný obraz okolí a právě na vnější okolí je ze všech snímků kladen největší důraz. Pohled na bezútěšnou průmyslovou krajinu předměstí Ravenny působí na psychiku člověka tuze neblaze. Díky obrazové kompozici to divák může pocítit i bez zprostředkovaného citového vjemu postav. Životní luxus společenské smetánky plný citového odcizení je tentokrát nahrazen životem v prostějších poměrech plným deprese industriálního žití. Hlavní hrdinka Guilliana je vdaná za elektrotechnického inženýra a má dítě. Žije ve spořádané domácnosti. U Guilliany je tak nejsilnější předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a sebeurčení, kterému se všem Antonionivým hrdinkám těžce nedostává. Opak je pravdou. Guilliana trpí neurózou trvalého strachu a vnitřní sklíčenosti. Tento její stav, který ji v minulosti dohnal až k pokusu o sebevraždu, má kořeny jednak v citové prázdnotě, která je vlastní Antonioniho postavám, ale v tomto případě mnohem více i depresivnímu prostředí, ve kterém žije. Guilliana si je vědoma duševní nemoci, kterou trpí a chce s ní bojovat, proto její stav není ještě tak vážný. Je tu ale problém. Guiliana nenachází stejně jako ženy v předešlých dílech ve svém partnerovi oporu a člověka, který by byl schopen rozumět jejím citům. Důsledkem toho je, že se svou vnitřní neurózu snaží neustále skrývat a vypořádat se s ní sama. Vlivem vědomě potlačovaného vnitřního napětí u ní dochází ke stále častějšímu výskytu chaotických těkavých pohybů se záchvaty zimy a nepřirozených nervních pohybů prstů. Tyto pohybové anomálie a gesta jsou pro diváka z počátku jediným náznakem vnitřního stavu hrdinky. Zatímco dřívější ženské postavy hledaly v Antonioniových filmech svůj vnitřní klid založený na existenciální podstatě pozorováním a sbíráním impulzů objektivního světa, Guilliana hledá cestu k utišení bolesti svého vlastního já primárně ve svém subjektivním světě. Teprve až vyřeší svůj vnitřní problém, najde klid v interpretaci objektivního světa, kterého se jí nedostává. Jinou cestu nevidí jako možnou. V její situaci ani role mateřství nepřináší žádná pozitiva do života. Jsou to pouze další formy strachu. Strachu o život dítěte, strachu aby na dítě nepřenášela svou úzkost a depresi. Ve snaze vyhrát svůj vnitřní boj, uniká Guilliana do svých představ. Ukázkou těchto představ je ona dívka na pláži v panenské krajině azurového moře a zelených keřů. V představách je znát touha uniknout ze světa, který má každý den před očima a který ji ničí. Příkladem zhmotnění těchto představ může být její absurdní pokus udělat si krámek. Nejde o to, co to bude za krámek a co bude prodávat. Má to být její útočiště. Oáza klidu plná krásy barev v ostrém kontrastu s šedí ulice industriálního města. Guilliana si stále silněji uvědomuje, že sama svůj boj nemůže vyhrát. Snaží se tedy najít někoho, kdo by jí rozuměl. Záchranou se jeví být manželův kolega Corrado Vypadá to, že tento muž jí skutečně rozumí a ona se mu líbí. Jsou si oba podobní ve své touze kamsi uniknout. Corrado má v úmyslu odplout na lodi daleko pryč. Guilliana by též ráda zmizela ze světa, který zná, ale její manželství a dítě jí to neumožňuje. Ona je jako strom vytržený z kořenů a Corrado je jí oporou. Ví, že ho ztratí. Ještě než se tak stane, chce, aby jí pomohl v jejím vnitřním boji. Její důvěra k němu se dostane až tak daleko, že před ním jako jediným přestane skrývat svou vnitřní nemoc. I Corrado nakonec stejně jako většina mužů v Antonioniových filmech selže. Zneužije důvěry, když dá přednost mnohem jednodušší povrchnosti a chtíči. Guilliana zůstává bezradná. Závěrečný rozhovor s námořníkem je toho důkazem. Nic jí nezajímá, že námořník ani slovo nerozumí. Potřebuje se pouze vyzpovídat ze své vnitřní bolesti snad jen symbolicky, aby nemluvila sama k sobě, což se vlastně děje. Je to již naprostá rezignace, že může od života čekat něco lepšího pro sebe a svoje dítě. Zůstává opuštěná a sama v cizím světě. Postava Guilliany je ze všech Antonioniho postav v nejbezvýchodnější situaci s nejmenší nadějí na záchranu. Pokud by děj pokračoval, nelze očekávat jiná než tragická východiska. Nabízí se smrt nebo úplný rozklad osobnosti. Tichá rezignace se zakonzervováním situace je pro Guillianu vyloučená z důvodu její přecitlivělosti a životní vitality. Nezbývá než pogratulovat Monice Vitti k její možná nejpůsobivější roli. 94% () (méně) (více)
Pohltila ma vizuálna stránka filmu. Tentokrát ale svojou depresívnosťou, zvolenými farbami a kamerou. Antonioni vlastne stále rieši to isté, takže hodnotenie môže závisieť od poradia, v ktorom jeho filmy pozeráte. Všetci sú prázdni, osamelí, hľadajú ani nevedia čo a tak podobne...v lepšom prípade majú aj peniaze. Moje vysoké hodnotenie teda vyplýva z vizuálnej štylizácie, pretože niečo podobné ste ťažko ešte niekde mohli vidieť. ()
Galerie (61)
Photo © Rizzoli Film Distributors
Zajímavosti (10)
- Obraz, který se ve filmu objevuje, je „Svěcení jara“ („La Sagra della Primavera“) od spatialistického malíře Gianniho Dovy, který si Michelangelo Antonioni vybral poté, co ho viděl v soukromé sbírce ravennského sběratele Roberta Pagnaniho během recepce v jeho domě. (classic)
- Michelangelo Antonioni byl v roce 1964 v MFF v Benátkách za tento film oceněn Velkou cenou Zlatý lev a navíc cenou FIPRESCI. (Elisebah)
- Japonský režisér Akira Kurosawa uvedl Červenou pustinu jako jeden ze svých nejoblíbenějších filmů. (classic)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Reklama