Volyně

Historií městečka a jeho obyvatel provází v rázovitém dokumentu z konce šedesátých let Miloš Kopecký. Pan Braun informuje o jeho založení. V kontrapunktické části o místní průmyslové škole pobaví anketa mezi učni o výrazech "fuška" a "melouch", jestli má řemeslo zlaté dno a existují ještě zlaté české ručičky. Mladí - kluci i holky - pochybují o kvalitě dnešních řemeslníků. Mladí se domnívají, že vydělat se dá, ale ne v práci. "To dno se musí umět najít." V obchodě toho moc k dostání není, takže, jestliže potřebujete něco do bytu, nezbývá než se obrátit na meloucháře. Atmosféra doby je znatelná i z vystoupení žáků LŠU - Lidové školy umění. Ředitel by rád získal varhany, ale jsou zatím nedostupné. Běh života - v sobotu vítání občánků na radnici, v pondělí představí snoubence a v úterý má pohřeb pan Vondra. Ve Volyni působil také Václav Čeněk Bendl první český překladatel Puškina a Lermontova - kněz a přítel B. Němcové. Má zde i hrob. Mezi významné památky patří dům č. p. 150, bývalá stará tvrz - dnes částečně renovovaná má nové obyvatele. Paní Lorencová bydlí na hřbitově. Nebojí se, mrtvý nemůže ublížit, bere to jako zahradu. Místní cihelna je uzavřena stejně jako vápenka a materiál se do Volyně vozí z Budějovic. Zato je v provozu drtírna a k drtícímu stroji se vozí kámen, asi někdo vypočítal, že to přijde levněji - kritika v komentáři m. o. František Jedlička předseda MNV se objeví pouze v obraze při představování nové hospody. Další zastavení s místními obyvateli a rodáky vytváří pestrou mozaiku pohledů na místní život, prokládanou záběry hrajících dětí v místní LŠU. Kratičké povídání malíře J. Peška, režiséra Z. Podskalského a V. Laciny. (oficiální text distributora)