Doba temna

tak tento film mě dostal a jsem rád, že mě k němu dovedla Česká televize, což není bohužel běžné. Výborně vystihuje dnešní společnost z nadhledu se svými hloupými a bizardními pravidly. Bohužel taky ukazuje i nemožnost úniku a nutnost to všechno přetrpět. Bavil jsem se však na jasných 5* a doporučuji, kde mohu ;-) [ PŘÍBĚH: 3 /// NÁLADA: 3 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (13.05.2012)

Naprosto sežratelnej biják, narvanej říznou a nekompromisní satirou až po prdel. Film neštěří vůbec nic a nikoho. Je neskutečný, že v tom filmu minimálně alespoň jednou každej uvidí sebe, alespoň si to myslím, ale ještě neskutečnější je, že mě nenapadlo si vysnít Dianečku jako někoho kdo za mnou bude chodit pokaždý, když jsem ve sračkách čili by jsme s Diankou trávili poměrně hodně času. Tady ten hlavní maxipes, vede klasickej úřednickej život ve stylu nějak to tady přežít a pak umřít, ovšem každá trampota má svou mez a když je nejhůř povolává své představy, což jsou především krásné holky, tady naprosto triumfuje Dianečka, když byla Dianka v záběru,měl jsem sto chutí jít a voprcat alespoň televizi, protože Dianka je ultrakočka násobená dvěma! Film pro zasmání, ale i pro zapřemýšlení si nad životem který vedeme a hodnotama, které sdíleme. (13.03.2012)

Nevím, zda jsem se filmem pobavil, ani nevím zda vůbec patří do kategorie zábavy. Část jsem z toho už viděl (nejspíš jako Marc Labrèche v hlavě), část mi přišla jako dnes již celkem běžná, no a zbývající jako možná v blízké budoucnosti, které se nejspíš ještě dožiji. Přesto však je tato shoda jaksi nepříjemná, jako by všude trčel vztyčený prostředníček nebo ukazováček namířený na mě. Přesto, že žiji v určité izolaci (definice dle George Moustakiho: "je ne suis jamais seul avec ma solitude"), jak prostorové, tak společenské, není hermetická, a tyhle věci se mě dotýkají, ať chci nebo ne. Možná ne bezprostředně, ale nevidím žádné rozhraní. Již ve filmu "The War of the Roses" radí právník (Michaelovi Douglasovi), aby všeho nechal a utekl, protože je to jediná možnost, jak si zachránit život. Zde se tato možnost naplnila. Pozn. 1: Motivační kurzy, kurzy feng-shui, kurzy asertivního či pozitivního přístupu k zákazníkům (čili jak z něj udělat vola), toho jsem si užil už před 20 lety, takže bych mohl film i lecčím (vtipným?) doplnit. A nakonec to i udělám: Na začátku 90tých let jsem byl v Hudsonu, New Hampshire, u firmy Presstek na školení týkající se "ofsetového tisku s digitálním přenosem obrazu na tiskou desku upnutou v tiskovém stroji." Lektorka, Sandy Fuhs, počítala na tabuli denzitu parciální plochy, a když skončila zeptala se po americku: "Jak se Vám to líbí?" Přihlásil jsem se, a řekl že moc, ale že výpočet je špatný, a kdyby mi půjčila křídu. Když jsem jí křídu vrátil, pořád stála jako solný sloup, potom vzdechla: "Ale tak mě to učili v Kodaku." Nakonec se rozmáchla, mrskla křídou o zem a utekla. Myslel jsem, že mě už nebude mít ráda, ale opak byl pravdou. - No, tohle teda moc vtipný není, a do scénáře by mi to asi taky nedali. Pozn. 2: Loupat jablka umím lépe než Marc Labrèche. (26.02.2017)

Už pouhé tituly režiséra Denyse Arcanda svědčí o tom, že si o naší přítomnosti a atmosféře ve společnosti nedělá sebemenší iluze. Ve svém nejnovějším snímku pokračuje v mapování bezradnosti, tápání a celkové krize moderní západní společnosti. Jeho hlavním tématem je krize středního věku, taková kanadská varianta Americké krásy, méně ambiciózní a efektní, ale ve své výpovědi mnohem přesnější, krutější a bez berličky závěrečné kulky, která vyřeší situaci. Mnohem horší než jeden hrozný konec je totiž hrůza bez konce a bez východiska. Hlavní hrdina je lapený v síti stereotypů, povinností, předpisů a hlavně v pasti naprosté osamělosti. Denys Arcand se od své Invaze barbarů posunul mnohem víc k satiře a tragikomedii plné černého humoru, takže jeho film je diváčtější než předchozí snímky. Aby jeho hrdina přežil neveselou realitu, utíká se do světa snů a když už najde potenciálně zpřízněnou duši, ukáže se, že ta si svůj únikový svět přetavila do svérázné reality a je pro soužití nepoužitelná. Arcand má široký záběr, zesměšňuje politickou korektnost (už nemáme černochy, ale lidi rovníkového typu), byrokracii (nikdo se vám nemůže věnovat, protože všichni úředníci jsou na motivačním kurzu - chtěla byste snad demotivované úředníky?), krizi rodiny a mezilidských vztahů obecně. Zatím podle mého nejlepší film tohoto zajímavého kanadského režiséra. Celkový dojem: 90 %. (18.03.2012)

Takové Vratné lahve na kanadský způsob, s občas dryáčnickou hudbou (a to i ve scénách, kde by znělo lépe ticho nebo šum moře) a s nijak převratným humorem. Bilancování za půlkou života, co se povedlo, co ne, jak na mne lidé pečou včetně vlastní rodiny, jak na mne peče vláda a celý svět. Podáno poněkud nudným způsobem. S postavami, u kterých byste rádi věděli, oč usilují, protože to nevědí ani ony samy, aby to bylo umění. (04.07.2014)