Zelená míle

až budete bloudit v temnotách, modlete se, aby jste potkali Johna Coffyho. jmenuje se jako kafe, jen se to jinak píše. určitě ho poznáte, protože žádnej jinej obrovskej černoch, který se boji tmy a občas v noci pláče vám z tý tmy nepomůže. možná vám cestou řekne něco jako ,,nešlo to vrátit šéfe", ale vy strach mít nemusíte, pokuď zrovna nejste zlí lidé. možná taky vzpomene na paula edgecomba, jak mu splnil poslední přání a taky jak byl v kině. jen stěmi, kteří mu veřili. myslím, že o posledních slovech, která slyšel s vámi mluvit nebude. stejně by vám poloha 1, poloha 2 , asi nic neřekli. ale když se mu podíváte upřímně do očí, jistě zahlédnete pana Jinglese, tedy naději. pro nás, pro všechny. a až vás vyvede zpět, pronese svojí typickou omluvu ,, teď si potřebuji odpočinout. jsem hrozně utahanej šéfe. jako pes". a vy buďte rádi, že to šlo vrátit! a poděkujte. i za mě. (04.02.2006)

Opravdu precizní, vybroušené dílo, na kterém nenacházím chybu. Zajímavé je, jak věrně se Darabont drží Kingovy knihy, a vyvrací tak fámy o tom, že věrnost předloze bývá na škodu. Ve zdejších komentářích bylo napsáno mnoho, takže já mám jenom jednu poznámku. Všichni, kterým se zdá tento film silný a působivý, vězte, že kniha je o třídu působivější. To není výtka filmu, ale doporučení knihy... (13.06.2004)

:::::::::::::::::::::::: Ano. Byl to tento film, co mě poprvé rozbrečel před televizní obrazovkou, a já nevěděl, co s tím mám dělat. Bylo mi i trošku z toho trapně, je-likož mě viděli brečet rodiče a já rázem nevěděl, jak se mám před nimi zachovat, protože si o mě vždy mysleli, že jsem velký tvrďák. Z prvu si mysleli, že to myslím sarkasticky a že zesměšnuji tu krásnou a hlavně velmi smutnou, dojemnou scénu, když se "peče" John Coffey (čte se kofi, ale píše se jinak ,-D) na elektrickém křesle, ale bohužel tomu opravdu tak nebylo. Velký tvrďák "TheMaker", se před svými rodiči rozplakal jako miminko, a jak jsem psal už výše, najednou nevěděl co s tím ! :-00. Zvedl jsem zadek ze sedačky a dobelhal jsem se do svého pokoje. Tam jsem si lehl na svou postel a zavřel oči. Ješte jednou jsem si přemítl celý film, hlavně ty nejsilnější momenty. Pak jsem usnul. Druhý den jsem se probudil něco kolem 13. hodiny. Vstal jsem z postele a šel na WCéčko, spláchnul jsem (jako kažý den ,-D) a šel k zrcadlu. Pomalu, ale jistě jsem se podíval na svou unavenou tvář. Dlohu jsem se díval do svých očí, než jsem to celé pochopil. Ano. Ano. Ano. Tohle je ten film. Tohle je ten nejsilnější film na světě ! Prosím. Prosím. Chtěl bych alespoň na mallilinkatičkou chvíli projít se po Zelené míli ! :::::::::::::::::::::::::::: (08.05.2009)

Nejsem si jistý, že je film skutečně tak předvídatelný, jak se často píše. Každý podvědomě očekává, že to dopadne tak jako ve filmu vždycky a divák je pak následně možná i zklamán, že děj probíhá, tak jak lze vlastně očekávat v životě. A to je na něm právě to nečekaného... :) Jinak pro mě je to nejdojemnější a emocionálně nejsilnější film, co jsem kdy viděl. Vím, že na to tlačí, stejně tomu vždy podlehnu. Jedná se o fantasy, takže je trochu divné, že tu ten žánr není uveden. Ale u Bible taky většinou nebývá žánr fantasy uveden. Johna jsem chápal jako dalšího božího syna. Pokud by tady ony "fantasy" prvky nebyly, Zelená míle by ztratila 90 % ze své síly, dojemnosti i působivosti, jelikož by se jednalo pouze o obyčejného nevinného muže odsouzeného na smrt. (21.07.2005)

Tom Hanks zdomácněl v povědomí asi nejen české veřejnosti jako dokonalý ztělesnitel neschematických mužských postav, které se jen nanejvýš nesnadno smiřují s okolní skutečností. Důvody k tomu jsou rozmanité. Jejich společným jmenovatelem bývá mravní étos, snaha žít v souladu se svým svědomím i nejbližším okolím, nevzdorovat větrným mlýnům, ale také neuhýbat před ovlivnitelným a přemožitelným zlem. Prostředí amerických třicátých let ve filmu časově dešifruje vlastně film s mladým Astairem, jinak jakoby bylo statické, nezařaditelné. Záběrem, který až okatě postrádá křečovitou akčnost, i způsobem rozvíjení příběhu MÍLE připomíná ruskou kinematografii (VÁLKA A MÍR). Méně už vlastním obsahem, který ve vypjatých scénách nabývá až duchařského ovzduší INDIANA JONESE nebo ještě problematičtějších MUMIÍ. To však v důkladné kresbě bloku smrti, "poslední míle", hraje nakonec podřadnou úlohu, protože vlastní důraz je položen na vztahovou vazbu mezi Paulem Edgecombem a Johnem Coffeyem, robustním obrem, navíc černé pleti, což v é době byl i na Severu stále tak trochu problém, byť již s notně obroušeným ostřím. Etičnost a slušnost v prostředí, spojovaném s výkonem trestu smrti, mohou dnes působit odtažitě a děsivě. V režijním výkladu - a řekl bych, že i ve vlastním námětu - jde od počátku o příběh o základních hodnotách lidství, humanismu i jejich až černobíle podaného opaku; o příběh vzájemných přechodů mezi bílou a černou, mezi slušností, hrubostí a zločinností, ale také slušností, dobrotou srdce, obětavostí; vlastně příběh o tom, zda je možné hledat i nalézat jasně vymezitelné meze jejich vzájemného působení. Lze-li v této situaci mluvit o závěru, pak nemůžeme minout konstataci, mluvící o tom, že čestnost založená na konvenci, byť musí být respektována, ulpívá na povrchu právě proto, že s farizejskou konvencí splývá do jednoho obtížně rozhraničitelného celku. Víc než myšlenka nás přitom u MÍLE poutá velkolepý veletok děje a myšlenky, na níž je založen. ZELENÁ MÍLE prokazuje hloubku, vroucnost i transcedenční potenciál myšlenkového světa americké střední vrstvy. Není to málo; v každém případě je to podstatně víc, než bychom od filmu s tímto záběrem čekali nebo čekat mohli. (15.05.2009)