Zvětšenina

Dejme tomu, že skupinka lidí bude pozorovat mraky, plující po obloze. Jednomu mohou připomínat angorského králíka, druhému kouřící šálek kávy, třetímu jedoucí lokomotivu, dalšímu třeba noční košili, vlající na prádelní šňůře. Nelze říct, kdo z nich má "pravdu" - tu mají všichni, protože jsou to jen jejich osobní asociace. S filmem Zvětšenina je to stejné, řekl bych. Samotná zápletka je prostá a srozumitelná: módní fotograf pořídí snímky ranního parku s mileneckou dvojicí a zdá se, že bezděky zaznamenal vraždu. Nebo taky ne - a v tom je ten háček. Kdyby za ním nepřišla žena z fotografií a nedomáhala se negativu, nepřemýšlel by, co ji k tomu vede, nezkoumal snímek, nepořizoval jeho zvětšeniny a neviděl v nich to, co vidí na základě subjektivních myšlenkových konstrukcí. Stejně nejistý je divák, po němž se chce právě ta aktivní spolupráce, vytvoření vlastního dojmu bez potvrzení či vyvrácení jeho správnosti. Těžko najít jeden "správný", objektivní klíč k filmu, který vychází z toho, že žádná objektivita neexistuje. Někteří lidé myšlenku Zvětšeniny vztahují jen na kinematografii (skutečnost nelze zachytit na film), jiní v ní vidí podobenství o společnosti, která je tak omámená iluzemi, že si neví rady s realitou, komunističtí recenzenti byli zase skálopevně přesvědčeni, že film účtuje s povrchností kapitalismu. ;) Nenechte se ovlivnit řečičkami filmových teoretiků, protože u Zvěšeniny nejde o to "pochopit, či nepochopit", ale přistoupit nebo nepřistoupit na tu zvláštní hru s asociacemi. A když vás ta hra nebud bavit, rozhodně to neznamená, že nemáte mozek, jak to klasifikuje kolega Pohrobek. Taková arogance není důstojná filmového fanouška. 80% (17.09.2007)

Myšlenkově bohaté dílo, které unikátním subjektivním způsobem řeší nejasnou a matoucí objektivitu naší existence a prožitků. Pokud se včas stačí naladit na Antonioniho náročnou asociační hru a přistoupit na to, že sleduje příběh oproštěný od tradičních narativních rovnic, bude každý průměrný filmový fanoušek u Zvětšeniny chrochtat blahem, pokud ale bude chtít být příliš objektivní v posuzování poselství či žánrového zařazení snímku, odejde zřejmě zklamaný a zbude mu "pouze" obrazově i akusticky nadčasový a krystalicky průzračný kus filmařiny. Já jsem zůstal trčet někde na pomezí, přestože závěrečná symbolická scéna jakoby mi přímo řvala do uší "Dej pět, dej pět!"...... Možná příště. 80% (22.11.2015)

Copak lze něco tak nezachytitelného jako těkavou atmosféru doby, něco tak nepopsatelného jako smysl života, něco tak podivuhodně proměnlivého jako čas obejmout do filmového pásu? Od té doby, co jsem viděla Zvětšeninu, odpověď znám. Ale sama Antonioniho opus magnum slovy obemknout neumím, jakoby vždy jiná část vypadávala- a šla svou vlastní cestou. Někam do parku. (10.09.2007)

Hned ze začátku musím napsat, že hlavní hrdina mi byl hrozně nesympatický. Jinak je to, ale hezky natočeno, ať už se děj odehrává v uklidňující zeleni parku, či strohých ateliérech plných sličných modelek. Jenže jsem prostě nepochopil, co tím chtěl básník říct. I když jsem si přečetl různé výklady tohoto filmu, tak mi "fascinace obrazem" prostě nepřijde jako dostatečně silné téma pro celovečerní film. (11.04.2008)

Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...! (09.05.2011)