Dobrodružství

Možná, že ten film je snímkem ze života italské zhýralé smetánky topící se v záplavě blahobytu, aniž si uvědomuje, že je jen snůškou ztroskotanců, jak se většinou píše, ale já to v něm nevidím. Pro mne se jedná o vyjádření tajemnosti, neuchopitelnosti a nepochopitelnosti života, s nimiž nemá smysl bojovat, protože to nelze, a je třeba se s nimi pokorně smířit. Antonioni nás udržuje celý film v napětí při pátrání po mnoha pointách, které vystavěl ve svém prvním plánu, ale pak je nechává zdánlivě nezodpovězené a nedořečené. Protože nejsou podstatné, jsou to jen střípky z mnoha dalších tajemství, přičemž důležité jen jen tajemství života samotného. (12.08.2010)

Když odhlídneme od naprosto fantastickýho zpracování, např. co záběr, to krásná černobílá fotografie, zajímavej hudební doprovod, opravdu skvělej výkon Moniky Vitti, tak zde máme vlastně takovou filosofickou filmovou esej, řekl bych že ovlivněnou existencialismem a nastupujícím postmodernismem (možná, že určitý postmodernistický pohledy pomáhal Antonioni i formovat), ovšem existencialismem jinýho typu než třeba Sartrova, ten by byl příliš intelektuální. O Antonionim se sice říká, že to byl racionalista, ale podle mě mu jde hodně o emoce (nakonec byl to přece jen Ital), ukazuje důležitost emocí, důležitost pozitivních emocí, který by byly východiskem z odcizení, v němž se nachází jeho hrdinové, v tomto případě Claudia (M. Vitti). A dále nádherně zkoumá ženu, rozumí jí a jeho ženy jsou vždy stvoření emocí plná a po emocích toužící. Dobrodružství je kritikou, kritikou společnosti, smetánky, pohledu mužů na ženy, falešnosti, mělkosti, ale zároveň je výzvou k opaku tohoto všeho. (29.08.2007)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)

Dobrá zápletka na začátku, kde tempo ještě nevadí, ale to, co se s filmem pak stane, je prostě méně zajímavé než to, co se z něj stát mohlo. Michelangelo Antonioni je v tomhle díle nesmírně rozvláčný a i když je tempo pomalé, dokáže spíše hladit, než nudit. Bohužel ani to nezabránilo, aby se snímku nepodařilo mě více zasáhnout. (30.03.2015)

Ocenění: MFF v Cannes ´60 (Francie): - Cena poroty. - Nominace na hlavní cenu festivalu Zlatou palmu. BAFTA Awards ´61 (Velká Británie): Nomanice na cenu pro nejlepší herečku (Monica Vitti) a za nejlepší film. Scénář : Michelangelo Antonioni. Kamera : Aldo Scavarda. Hudba : Giovanni Fusco. Hrají : Gabriele Ferzetti jako Sandro, Monica Vitti jako Claudia, Lea Massari jako Anna nebo Dominique Blanchar jako Giulia. (04.06.2011)