Synecdoche, New York

Charlie Kaufman umí psát sice hodně zajímavé a specifické scénáře, ovšem i ty potřebují být ukočírovány tím správným režisérem. A tím Kaufman evidentně není. V jeho režii tak vzniknul až příliš nesourodý, nudný a docela i divný film, který mě ničím moc neoslovil. Snad jen výbornými hereckými výkony, ale ty byly při pohledu na obsazení celkem jasné. (02.08.2010)

Vidím v tom jasné řemeslné kvality, solidní casting (Philip Seymour Hoffman a jeho úmrtí je jedna z největších filmových ztrát posledních let), jenomže i přesto jak moc (tipuji) píše a točí Kaufman film o sobě tím víc od něj cítím upřímnost a zároveň nevlhnu z výsledného zpracovaní. Někdo může argumentovat tím, že čím více má člověk odžito tak tím více Synecdoche, New York ocení... já si ale stojím za tím, že výborný film by měl fungovat sám o sobě a ne jen sázet na to, že ho divák ocení proto, že má něco podobného odžité. Kaufman je za mně pořád velmi dobrý scenárista a scénář k Synecdoche není žvást, audiovizuální zpracování a zcela jasná účelovost mi ale z tohohle filmu rozhodně neudělají pamětihodnou událost. Srovnání s Věčným svitem neposkvrněné mysli jinak z části dává smysl, zároveň ale co se týče zpracování obou filmů je totálně mimo. Kaufman pro mně asi zůstane tím scenáristou, který by měl tvořit pro jiné filmaře (Gondry- Věčný svit neposkvrněné mysli) ale zatracovat ho zatím nebudu už jenom kvůli tomu, že tady ty kvality určitě jsou. Jenom prostě jde o ten typ filmu, který strašně rychle omrzí a bohužel potencionálně zajímavý materiál nepromění ve vrcholnou pecku. Paradoxně jinak film poté částečně vypráví o uměleckém selhání, částečně ale také jde o uměleckém selhání mluvit v rámci právě tohoto filmu.samotného (25.08.2020)

Synekdocha je dalším těžko uchopitelným konstruktem Charlieho Kaufmana, který asi lze doporučit pouze náročnějším divákům. (I když ostatní nejspíš odradí už rébus v podobě názvu.) Vytváření divadelní hry na námět vlastního života včetně neustávajících aktualizací a přeobsazování herců vytváří čím dál složitější situace, ve kterých se psychologické drama mění v absurdní komedii. Herecké obsazení je výborné, škoda, že mnoho z těch skvělých herců má jen tak malé role. (26.08.2021)

Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on. (16.01.2010)

Skoro mi přijde, že tenhle snímek potřeboval víc Kaufman než já a možná to platí o všech jeho kusech, jenže tady mě to prvně bolelo. Má to krásný nápady, má to spoustu myšlenek, ale moc to tlačí na jedno téma s tempem prorůstající deprese. Chápu, že je to účel a chápu, že vlastně Charlie natočil přesně to, co chtěl. Já to jen nejsem schopnej unést a tu jeho krizi jsem radši snědl v Anomalise. Tady je příliš zla i na mě. (03.12.2017)