Al di là delle nuvole
Par-delà les nuages
Jenseits der Wolken
Za mrakmi
Beyond the Clouds
Obsahy(1)
Z Ameriky přijíždí do Evropy filmový režisér (John Malkovich), který chce ve Francii a Itálii najít inspiraci pro svůj nový film. Při této cestě potkává čtyři osoby, které se stanou aktéry čtyř fascinujících milostních příběhů. S jednou dívkou (Sophie Marceau), která zavraždila svého otce, dokonce prožije milostný vztah - láska prostě nezná hranice ani v životě, ani ve filmu. (Levné knihy)
(více)Videa (1)
Recenze (59)
Čtyři banální historky, ačkoliv nebojte, stále se najde prostor pro několikaminutové scény, v nichž se nic neděje a nic z nich nejde vyvodit. Malkovichův Režisér je tu v podstatě jediná záchrana. Částečně beru argument, že je to banální záměrně, protože to odráží povrchní pohled na svět Režiséra, který, ač by rád, ho nedokáže zobrazit v plné složitosti, a jde tak o jistou Antonioniho sebereflexi. Jako automaticky sebespásné to ale nevnímám. Story of a Love Affair that Never Existed 2/5, The Girl, The Crime ... 1/5, Don't Try to Find Me 3/5, This Body of Filth 3/5 ()
Antonioniho jsem nikdy nemusel, Wenders naopak patri mezi me oblibence. Byl jsem zvedav, co vznikne ze spojeni techto dvou protipolu a musim tedy konstatovat, ze nic, co by zvedalo ze zidle. Nebyt zaverecne povidky a hudby v ni a v titulcich, bylo by hodnoceni jeste nizsi. Zde jsou duvody: 1) Film ve mne nedokazal vyvolat jakekoliv citeni s postavami, dialogy byly studene "ako psi nufak", jak napsal Radko (presne a vystizne). 2) Z prehnaneho mnozstvi filozofickych myslenek si divak v tom zmatku odnese stezi jednu. 3) Nechci byt cynicky, ale hudbu, ktera podkreslovala milostne sceny, jsem naposledy slysel v Denicich cervenych strevicku (vyjimku tvori jiz zminena ctvrta povidka a titulky -nevyrovnanost formalniho prvku filmu). 4) Az na ctvrtou povidku chybel pribehum bod zvratu ci nejake prekvapeni. Od jejich expozice se nic nezmenilo - dva lide se na zacatku povidky potkali a zamilovali do sebe, ac jejich laska nebyla naplnena, a milovali se az do konce, ac jejich laska stale neni naplnena... muz na zacatku povidky podvadi svou zenu a tak je tomu i na konci... V treti povidce uz sledujeme pokus, ktery vsak pusobi velmi neverohodne ("uz mi nevolej..."). Ctvrta povidka nam konecne neco prekvapiveho v zaveru prinese a sice, ze divak zjisti, ze divka patri k... (nebudu prozrazovat), avsak je uz hodne pozde na to, aby to spasilo cely film (nevyrovnanost scenare - nebo chcete-li syzetu - filmu). 5) Kamera jezdici ulickami mest je sice pekna, ale nijak napadita a brzy zacina nudit. Na zaver je treba prece jen smeknout pred Wendersem, ze se pro sveho tezce zdravotne postizeneho kolegu dokazal obetovat a de facto mu svou ucasti na filmu umoznit jeste neco natocit. A ze dokazal slovy docela presvedcive vylicit dusevni rozpolozeni rezisera-umelce. To je vsak jeden z mala dobrych okamziku ve filmu. Optimalni hodnoceni by bylo 1 a pul hvezdicky, jelikoz to vsak nejde, snad jen z ucty k velkemu jmenu filmove historie zaviram oci a davam dve. ()
Za mraky je přesně ten typ filmu, který je možno odsoudit jako pseudointelektuální blábol, bohužel. Dialogy tam zní jakoby je pronášeli dva šediví (a do sebe zahledění) filozofové nad kávou - jen v takové podobě by to bylo možno nějak akceptovat, ale ony jsou pronášeny na ulici mezi dvěma mladými lidmi. Při rádoby hlubokých, ve výsledku spíš naivně působících promluvách, které ani nenavazovaly na promluvy toho druhého, jsem měl občas problém zadusit smích, jakoby to byla parodie. Na druhou stranu to mělo i své silné momenty, kdy se režisérům povedlo vykouzlit podmadnivou atmosféru, zejména scény s Malkovichem byly vyvedené. ()
Za mraky... Michelangelo Antonioni s Wimem Wendersem zpracovali literární námět italského filmaře. Jde o Michelangelovo velmi zdařilé rozloučení s dlouhometrážním filmem. Je osobní, více filozofuje a snaží se odhalit umělcovu duši v nahotě i v neustálé touze po nových rozměrech vědomostí i bytí. Jde o pocity, jde o nezachytitelné impulsy, jde o těžce uchopitelná zákoutí života. Půvab lidské existence je zachycena v tazích filmové kamery, Éros je nejsilnějším pudem lidského konání ve smyslnosti i mučednického sebetrýznění a absurdita žití se skládá do neposedně lehkonohých veršů životní laskavosti, moudrosti a porozumění. Rozverně tančí a zpívá, bezelstně přemýšlí, podléhá i odolává, poznává, odzbrojuje bezprostředností. Pocit osamělosti posunul svůj symbolický význam, Antonioni rozsvítil své nitro a ozářil duhu života. Pozorovatelem a konferenciérem poetické filozofie života je filmový režisér (příjemný John Malkovich). Je prostředníkem mezi slavným Italem a diváky, uvádí myšlenky v život, slyší vyprávět veselý letní vítr o mileneckých objetích. Chvilka štěstí a zahnání osamělosti a strachu. Mužské smutné i veselé hrdiny se sklony k slabosti zastupuje ozvěna touhy i zdrženlivosti Silvano (Kim Rossi Stuart), nerozhodný a pohodlný Roberto (Peter Weller), překvapený a vyléčený Carlo (Jean Reno), vytrvale zamilovaný mladík Niccolò (Vincent Perez) a malíř a duch života (Marcello Mastroianni). Křehkou a zranitelnější polovinu života zastupuje bezelstně otevřená Carmen (Inés Sastre), chvilkové bezpečné a očistné útočiště naleznoucí mladá prodavačka (Sophie Marceau), impulsivně přímá Olga (Chiara Caselli), Robertova trpící manželka Patricia (Fanny Ardant), z vášní života vystrašená cudná budoucí jeptiška (Irène Jacob) a závan elegance života (Jeanne Moreau). Za mraky je poeticky filozofující film, se kterým se italský intelektuál stylově rozloučil z dlouhometrážní hranou tvorbou. Umělcova pocta a vyznání životu. ()
Wenders a Antonioni stojí za krásným lidským příběhem, který je však až moc poetický, nereálný, přehnaný, až moc emocionálně silný a hlavně chvílemi nudný. Všechny povídky, kterými provází John Malkovich jsou zajímavé, ale dost atipické. Část o nenaplněné lásce, která se tím stává něčím po čem oba stále touží, sní, myslí na to a chtějí to avšak vědí, že navázání vztahu by jim tento "ideál" zničilo. Toto je velmi chladné a láska je tu stavěna do pozice zakázaného ovoce, které chutná dokud se nezkusí. Další dva příběhy mi nepřišli příliš zábavné. Pouze ukazují lidskou lítost, nevěru, chtíč, vášeň a stále neexistenci lásky. Poslední část o mladé dvojici, je až moc nereálná. Dvojce lidí okolo 20 let mluvící jako filozofové o lásce, naplnění, zamilovanosti, kritice okolního světa, smrti a spokojenosti. Mluví jim to krásně, avšak jim to nikdo neuvěří. Závěrečná hláška o vstupu do kláštera je celkem chladná. Krásná kamera s úžasnými pohyby a dlouhými naráz natočenými sekvencemi. Hudba nemá chybu. ()
Galerie (13)
Photo © Vapet Production
Reklama