Chybný pohyb

Film, kde se nikdo ničemu nediví a divák by taky neměl – podstata sdělení tu leží jinde než ve vnějškové pochopitelnosti, víc než kdekoli jinde u Wenderse se hraje na symboly a vršení emocionálně působících motivů, hlavně těch iritujících (jako je postupné přibližování výstřelů během procházky nad řekou). Mírou sebestřednosti, latentního násilí a nakonec i otevřené agresivity mi to připomnělo tenhle Jakubiskův opus, který mi dodnes leží v žaludku (až tak, že si začínám říkat, že by možná bylo dobré se na něj někdy podívat znovu, jestli náhodou nezměním názor), barvičky jsou jak od Almodóvara, nejasně motivovaný děj a jednání postav si může podat ruku s pozdními lynchovinami, proplétání osudů přicházejících a odcházejících aktérů a vztahová houpačka zas dá vzpomenout na Fitzgeraldovo Něžná je noc, i když se tu cituje z úplně jiných literatur. A celé je to přitom jemné, lidské, nelynchovsky přístupné. Dost netypický kousek mého oblíbeného režiséra, který budu ještě nějakou dobu zpracovávat. (16.03.2012)

Tento film mě oslovil svými stále pokládanými otázkamy. Pokládá nám zásadní otázku proč vůbec žijeme. Za každým člověkem se skrývá jeho smutný příběh. Je to také film o osamění, o osamělosti duše, která nenalézá pochopení zrovna pro své otázky. Ne vždy to, co děláme, musí být to, co chceme. Do určité míry to považuji za vyjádření jistého myšlenkového a duchovního zmatku režiséra. Ale tuto zpověď o životní nejistotě o uvědomění životní nedokonalosti a malosti považuji za velmi zdařilou. Rüdiger Vogler v hlavní roli Wilhelma je nádherně destruktivní. (17.05.2009)

Dialogy Handkeho scénáře jsou poetickým vyjádřením vnitřních hnutí postav, je to asociativní a nelogická řeč podvědomí. Wendersovo "rámování" obrazů tuto skutečnost nijak neuchopuje, Wenders opět využívá příběh pouze jako věšák na obrazy. Navíc barevný film odhaluje, že i autorova schopnost vyjadřovat se obrazem má své limity. Černobílé obrázky mu jdou mnohem lépe. (20.03.2010)

Mé první setkání s tvorbou Wima Wenderse a musím říct, že velmi mimořádné, příjemné a zvláštní. Je zajímavé, jak strašně rychle mi těch sto minut uteklo. Již od počátku mě sice trochu zarážela logika v jednoduše vzniklých vztazích mezi hlavním hrdinou a postavami, s kterými se setkal. Vůbec se neznali, ale hned spolu začali podnikat "road movie." Jak jednoduše navázal vztah s dívkou, která se dívala z okna vlaku jedoucího na druhé koleji, obdržel její číslo a za chvíli se již setkali, jakoby to byli dávní přátelé. Nebo situace, že sedíte ve vlaku a najednou si k Vám přisedne dospívající, mlčenlivé děvče a opře si o Vás hlavu, mi nepřišla příliš pravděpodobná. Poté jsem nechala logiku stranou a začala se ponořovat do minimalistické psychologické sondy lidského jedince a témat, která jsou mi blízká, a jsem vždy ráda, když je na ně ve filmu zaměřena pozornost. Samota, prázdnota naší existence, odloučení, nepochopení světa, kde svět nechápe nás, lidská duše a její hloubka a filozofování o tom všem. Záběry, kde mlčení či pohledy dokáží být ještě výmluvnější než slova. Skupinka lidí, která spolu dokázala krásně mlčet a dokázali beze slov pochopit pocity a myšlení toho druhého. Dokážeme s lidmi mluvit, ale jen s málokterými máme pocit, že si dokážeme porozumět, vnímat a cítit toho druhého, i když mlčíme... (04.03.2012)

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegung je však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg s Det Sjunde inseglet Ingmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem - Falsche Bewegung je preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie. Alice in den Städten začínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu. Falsche Bewegung na ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať. 80% (16.02.2015)