Čtyři slunce

Film rozhodně není krokem zpět ve Slámově tvorbě, spíše jejím prohloubením a dalším nasměrováním. Scény jsou zrežírovány stejně tak brilantně jako v předchozích snímcích a z jejich realističnosti se občas až tají dech, postavy alespoň mě přišly dostatečně srozumitelné, zajímaly mě a tragédie jejich vztahů na mě silně působila. Sociální drama je zde povyšováno na komentář světa, současné situace lidstva a do toho kritizovaná metafyzická extempore tak nějak zapadají. Je třeba si ale uvědomit, že zde poprvé Sláma dosahuje osobní výpovědi, potýká se s vlastním nitrem a hledá určité kompromisní smíření, proto ani nelze čekat zcela vybroušený tvar. Právě ve vnímání onoho boje a usilovné snahy snímek získává na upřímnosti a emotivní působivosti. Bohdan Sláma tímto dosahuje toho, co v české kinematografii dlouho chybělo - film, který dokáže povýšit zajímavý příběh do roviny osobitého a srozumitelného světonázoru a přitom obsáhnout i vnitřní svět tvůrce v podobě autoterapie. Čtyři slunce jsou tak výsostným autorským filmem a Sláma tvůrcem, jehož filmografie pomalu získává vnitřní spojnice a tím rozhodně náleží k nejzajímavějším českým režisérům dneška. (06.01.2013)

Kdybych náhodou Karla Rodena potkala na ulici a on mě žádal o drobné, tak mu nedám ani korunu a nebo bych se nad ním slitovala a nějakými drobňásky ho obdarovala. Každopádně, on může zahrát cokoliv. Tedy i postavu, která vnímá svět okolo sebe poněkud odlišným způsobem než normální okolí. Ale kdo je dnes normální? Tahle postava v mnohém obohacuje jeho dosavadní herecký rejstřík, který už takhle je skutečně bohatý. Je až nebuřeitelné, jak se někteří herci dokážou díky roli proměnit v někoho absolutně jiného a odlišného než jsou oni sami. To neplatí jen o Karlu Rodenovi. Stačí se podívat na většinu zůčastněných v tomhle marastu. Bohdan Sláma si holt razí svou vlastní cestu. (15.11.2012)

I když Sláma tlačí místy na pilu až moc, pořád v českém režisérském oddíle spolehlivě kope za silnější tým. Jeho příběh s ním divák přesto prožívá méně intenzivněji, než byl u minulých setkání zvyklý. Opět předkládá totální outsidery, každého tak trochu jinak. Jednotlivé linie jsou i tady obtěžkané sociálními tématy, ve kterých dominuje beznaděj, přesto tu a tam nějaká jiskřička přeci jenom na plátno zamíří. Členy téhle depresivní partičky je moc zajímavé sledovat, a to nejen proto, že je hrají výborní čeští herci. Jen pak to diváka kopne. Nestabilní děj začne ztrácet na působivosti s přibývajícími minutami věnovanými esotericky založenému Rodenovi. Radši bych sledoval rozviklanou rodinku (i když ani tady není nějaký silný hnací motor), než onu podivnou spirituální linii muže, který se vlivem scénáře stává jen komickou figurkou. Škoda. Jinak výborná Geislerová a Mádl a fenomenální kamera Diviše Marka.. (05.11.2012)

NEJSEM JÁ MRTVEJ? Pokud pominu nějaký hlubší rozbor sociálního tématu (takoví lidé prostě exi(s)tují a nedějí se jim vyloženě pěkné věci), skutečně mě fascinovala ta bezvýchodnost, i když Sláma opravdu v některých chvílích tlačí na pilu až moc. A sám se také vyhýbá něčemu hlubšímu, tu v podstatě zlehčující předposlední scénu nepočítám, vyrovnala se s filmem zbytečně nadneseně, i když její smysl je jasný. 70%. (13.03.2012)

Někdy mám pocit, jako by u nás byla půl roku tma a půl roku den .. tak nějak si český film v poslední době lahodí v bezútěšnosti tolik typické severským filmům (no dobře, tolik jsem jich neviděl). Nedávno jsem zabředl do marastu s Poupaty, nyní mi do smíchu nebylo se Čtyřmi slunci. Oba filmy mají společné to, že přes všechen nezdar každá z filmových postav hledá to své štěstí. A pozitivem může být to, že ho tam nacházím i já .. v podobě skvěle zahraných rolí, výborné muziky, dobrém příběhu. (29.03.2013)